Ledová past

22. února 2014 v 17:33 | Roto |  Moje výtvory
Tohle téma už jsem měla delší dobu rozpracované a nevěděla jsem, jak ho dokončit. Přesto doufám, že se vám bude líbit! Usmívající se

Všude je tma. Chci se dotknout světla nad sebou, ale nejde to. Je moc daleko, moc vysoko. Chlad mi prosakuje až do morku kostí. Když otevřu ústa, abych zakřičela hrůzou, začnou se mi plnit plíce vodou. Snažím se rozbít studené sklo nad sebou. Nehty škrábu o hladký povrch. Je mi strašná zima, dochází mi vzduch. Jsem tu s někým? Jsem tu sama? Kdybych tu s někým byla, přece by mi pomohli. Proč bych sem ale chodila sama? Nedokážu myslet a zároveň se mi v hlavě míjí tisíce myšlenek. Myslím na veselý vzkaz, který jsem nechala rodičům na stole. Když ho viděli, určetě byli šťastní, že jsem si nakonec našla přátele. Budou vyděšení, když nepříjdu domů? Za jak dlouho mě asi najdou? Najdou mě vůbec? Kde jsou mí přátelé, kteří mi měli přiběhnout na pomoc? Kde?
 

Pyramida lží - Prolog

2. února 2014 v 14:11 | Roto |  Moje výtvory
Ahoj. Před nedávnem jsem četla nějakou povídku a dostala jsem nápad a zkusila jsem ho rozpracovat. Tak tady je a doufám, že se bude líbit.

Prolog

Počítám kapky, které padají ze střechy a roztříští se o studenou zem. Drží se kovového okapu ve snaze prodloužit svůj život, ale poté nevyhnutelně padají dolů. Letí vzduchem a čekají na nějaký zázrak. Co když podlaha není skutečná? Co když se nerozstříští? A pak příjde to, co bylo od začátku nevyhnutelné. Dopadnou na zem, kde skončí jejich doufání, jejich přání, jejich prosby.

Vánoční nehtíky

30. prosince 2013 v 14:08 | Roto |  Ostatní
Jelikož není venku ani trocha sněhu, některým z nás (alespoň mě) nedochází, že je Zima, právě jsme měli Vánoce a blíží se konec roku 2013 a za chvíli začne rok 2014. Proto tu mám pár krásných nehtíků s Vánočními motivy. Tyto obrázky najdete Tady.
















 


Nová doba

19. prosince 2013 v 20:04 | Roto |  Moje výtvory
"Tady. 21603 bude vaší novou spolubydlící." řekl a postrčil mě do cely, menší než krabice od bot.
"Já sem nepatřím! To celé je nějaký velký omyl!" zaprotestuju.
"Kdybych dostal dolar pokaždé, když tohle uslyším, měl bych už dvě vily na Havaji." zavrčel a zavřel za sebou dveře. No to se mi snad zdá. Copak vypadám, že patřím sem, mezi blázny, psychopaty, zabijáky, zloděje a jiné pochybné existence?
"Ahoj, já jsem 21603. Jmenuju se Mishel, ale doma mi říkají Misha. A kdo jsi ty?" zeptala se hromada oblečení na podlaze. Narozdíl ode mě vypadá, že sem skutečně patří. Má vytahané a pomačkané oblečení, okousané nehty, mastné vlasy a ušmudlaný obličej.
"Já jsem 27168." Odpovím stručně.
"27168, 27168, 27168. Mě osobně se lépe pamatují jména, než čísla. Máš nějaké jméno?"
"Ano."
"A řekneš mi ho?" zeptá se dychtivě.
"Ne." odseknu a otočím se na druhou stranu. Nehodlám se tu vybavovat s nějakou zlodějkou. Na druhou stranu, co když je nějaký psychopat? Být zamčená v jedné cele s psychopatem. Co když mě třeba udusí ve spánku?
"Nejsi doufám psychouš, že ne?" zeptám se.
"My dáváme přednost psychicky labilní. Měla bys ho používat taky, jestli se chceš dožít konce týdne. Ale ne, nejsem psychouš." Ulevilo se mi. Ale ne na dlouho.
"Tak co teda jsi? Nájemný zabiják? Zloděj? Vrah? Sběratel plyšových poníků?" Můj zájem ji rozesmál. V hlavě jsem se vrátila zpět k teorii s psychopatem.
"Takže ty mi nic neřekneš a já se ti mám svěřovat?" zeptá se. Musím uznat, že ani mě to nepřipadá moc fér.
"Jsem Elisabeth, ale říkají mi Lisa."
"To je pěkné jméno. Měla jsem kočku jménem Lisa." řekne a ponoří se do myšlenek, pravděpodobně na její kočku.
Co jsem to proboha udělala? ptám se sama sebe.

Silnice byly extrémně kluzké a rádio veselé písně, které byly kdysi známi jako koledy. Trochu mi vadilo, že je jich tak omezený počet. Kdysi jich bývalo několik druhů v mnoha jazicích. Ostatní už časem zanikli. Všichni jsme se domluvili, že není nutné vyvolávat války, že jsme v podstatě všichni stejní a tak vznikl jeden univerzální jazyk.
Bylo přísně zakázáno tvořit, vzdělávat se, mluvit, nebo psát ve starých jazycích, protože to je to, co nás rozděluje. Všechna hudba, obrazy, sochy, básně a vůbec všechno bylo zničeno, abychom mohly začít znovu. Kdokoliv byl přistižen při porušování tohoto zákona byl označen za zrádce Nové doby a následně popraven.
Mnoho lidí se bouřilo, ale tento zákon se nakonec prosadil a už se nenašel nikdo, kdo by s Novou dobou nesouhlasil. Možná jenom byli sticha, možná už zemřeli, to nikdo přesně neví, ale jakmile někdo z vaší rodiny zákon porušil, dávali si na vás pozor. Všichni vás sledovali a když se něco stratilo, třeba kobliha, všichni ukazovali na vás.
Lidé kdysi zpívali koledy na Vánoce, ale ty nás také rozdělovali. Někdo zdobil stromek, pekl cukroví a rozkrajoval jablíčka, jiní zase zapalovali svíčky, nebo je neslavili vůbec. a tak 24. prosince slavíme Narozeniny. Ikdyž jste se narodili v červnu, nebo třeba v květnu, měli jste v rodném listu napsané, že jste se narodili 24. prosince. A sváteky? Ty byli rušeny úplně, protože nebyly potřeba a zbytečně nás rozdělovaly.
Mě to moc nevadilo, protože jsem v tomhle světě vyrostla, ale moje babička z toho byla zdrcená. Milovala různé zvyky, a jazyky a jídla. Teď jíme všichni stejnou kašovitou hmotu.
Přidala jsem topení. Rodiče mi dali k Narozeninám auto. Stejné, jako mají všichni lidé na Zemi. Podle Zákonodárců je to další věc, která by nás mohla rozdělit. Taková blbost. Akorát vám trvá hodně dlouho najít vlastní auto.
Náhle jsem ztratila nad svým autem kontrolu. Auto se začalo nejprve točit v kruhu a pak se ozvak tupý náraz a křik.Všude byl kouř a moje taška byla vysypaná. Rozepla jsem si pás a snažila se dostat z auta. Zatlačila jsem na promáčknuté dveře, ale nic se nestalo. Zatlačila jsem asi dvakrát vší silou, než se mi podařilo ty hloupé dveře otevřít. Vysoukala jsem se z auta a uviděla jsem postavu ležící na silnici. Rozběhla jsem se k ní. Byla to malá holčička, mohla mít tak osm let. Krvácela. Já ji přejela. Rozhlédla jsem se kolem a hledala pomoc. Nebyl tam nikdo. Ještě, že naše auto sama o sobě vysílají signál, že došlo k havárii. Sanitka do pěti minut.
" Jak se jmenuješ?" Vzala jsem malou holčičku za ruku.
"Já jsem Chloey. Kde je maminka? Au! To bolí. Prosím, přiveď mi sem maminku." Dočí se mi nahrnuly slzy.
"Je mi to tolik líto. Nechtěla jsem. Proč jsi tu byla?" zeptala jsem se se slzami v očích.
"Hledala jsem maminku. Šla s bráškou nakoupit, měla jsem jim jít naproti."
"Bude to dobré Chloey. Přivedu ti maminku." uslyšela jsem zvuk sanitiky. "Bude to v pořádku." ujistila jsem ji.
Stiskla jsem jí ruku a ona můj stisk opětovala. Držela jsem její ruku i potom, co její stisk ochabl.

V nemocnici mi svýtili do očí. Otravná sestřička mi vysvětlovala, že je to kvůli tomu, že bych mohla mít otřes mozku. Pořád pobýhala kolem a ptala se, jestli něco nepotřebuju.
"Ne! Můžete mi už sakra říct, jestli je ta holka v pořádku?! Prosím!" křičela jsem. Ta ženská mě už vážně rozčilovala.
"Jaká holka?" Chtěla vědět.
"Přece ta, kterou jsem srazila-"
"Ale drahoušku, k nám žádnou jinou dívku nepřivezli." trvá na svém ta sestřička.
"Tak to musí být ještě tam! Prosím jeďte tam! Je mi to tak líto! Já jsem nechtěla! Nechtěla jsem ji srazit! Řekně jí to! Ona tam určitě musí ještě být!"
"To bude dobré. Asi jste utrpěla nějaký šok. Nebojte, my se o to postaráme." slíbila, ale neudělala nic.

"Co jsi provedla, že tě poslali sem?" Misha zanechala kočku ve svých myšlenkách a zase se mi věnuje.
"Je to omyl, já tu nemám být. Až mě pustí, tak si to někdo odskáče!" slibuju.
"A jsi si tím jistá?" zeptá se a má zvláštní výraz, který nechápu.

"Jak to myslíte, že jste ji nevzali do sanitky? Proč?" Nechápala jsem to. Takže Chloey umřela jenom kvůli nim.
"Jistě to chápete. Byla jste naše priorita a pro ni sanitka ještě nepřijela..."
"Tak proč jste ji nedali do stejné sanitky jako mě?!" Měla jsem pocit, jako bych mluvila s opicemi.
"Blázníte? Víte, kdo je její rodina? Jsou s nimi jen problémy. Jsou to zastánci Staré doby. Odmítají všechno z naší doby. Je dobře, že jich je o jednoho míň." Koukala jsem na toho idiota. Jak tohle může říct?
"A jejich adresu mi říct můžete? Nebo to je taky ze Starý doby?" Zavrčela jsem podrážděně.
"A k čemu by vám to bylo?" Chtěl vědět. Hrozná vtěrka.
"Chtěla bych jim alespoň poslat květiny." Řekla jsem nevinně.
"Dobře, tady to je." Vzal papír načmáral na něj nějakou adresu a podal mi ho.
"Děkuju." řekla jsem co nejsladčím hlasem a vzala si tu adresu. Mrkla jsem na jmenovku, kterou měl připevněnou na hrudi. Hmm, Joe. Jen počkej, já se ti jednoho krásného dne pomstím.

Přijela jsem ke krásnému domu. Byl porostlí šrříkem a všude byla velká okna. Nebyl netřený šedou barvou jako každý dům. Byl natřený na modrou barvu. A kolem domu byly květiny. Spousta květin.
Zazvonila jsem a otevřela mi světlo vlasá žena. Její obličej si pamatuji jen mlhavě, ale i dnes vím, že po celém měla rozmazanou řasenku a hodně brečela. Povídala jsem si s ní a koukala na jejich rodinné fotky. A nakonec mě pozvala na pochod na ustění památky Chloey. Věděla jsem, že ve skutečnosti to byl protest vůči Nové době. Aby všichni pochopili, že neneseme vinu svých příbuzných a že nechali bezdůvodně zemřít holčičku. Věděla jsem, že bych měla říct ne. Kvůli své rodině. Kvůli své budoucnosti. Ale neřekla jsem to. Řekla jsem to, co mě dostalo do téhle bezvýchodné situace.
"Musí se naučit zaplatit za svoje chyby."

"Pořád to chceš vědět?" Misha vzdala své amaterské předstírání spánku, vstala a sedla si ke mně.
"Co si teda udělala?" Málem začala nadskakovat nedočkavostí.
"Vzala jsem odpovědnost za své chyby." řekla jsem pouze. Bylo jasné, že to nechápe. Jak by mohla. Udělala jsem pro tu rodinu, alespoň to. Myslím, že by se dalo říct, že jsem splatila svůj dluh.
"27168, váš pobyt tu končí. Gratuluji, máte jednočlenoujízdenku na popraviště." Ani jsem si nevšimla, že vešl. Joe. Pořád neví, že se své pomsty nevzdávám. Usmála jsem se. Natáhla jsem nohu a kopla ho do holenní kosti. Když to musí skončit, tak ať to aspoň skončí po mém. Nedovolím jim, aby měli pocit, že vyhráli.
"Ahoj Misho, hodně štěstí." řekla jsem a prošla jsem dveřmi.

Anděl a křídla 4.část

17. listopadu 2013 v 18:25 | Roto |  Anděl a křídla
Pátek 13. května, 10 hodin v noci
Takže je to oficiální. Naši zemi napadli Andělé, hrůzné bytosti, naši nepřátelé. Kdysi měli stát vedle naší země, ale zcela ho rozvrátili. Byli šílení a krutí. To u nich vzniklo přepisování DNA kódu, oni to vynalezli. Oni ale nechtěli jenom změnit výšku, barvu očí, nebo velikost nosu. Ne, oni mířili daleko výš.
Všichni byli nadšeni představou, že by byl člověk schopen létat bez letadel. Strašlivě dlouho nad tím vědci dumali, ale jejich uměle vyrobená křídla byla moc těžká na to, aby se vznesla. Ale poté, co vynalezli ten stroj na upravování DNA, nic se nezdálo nemožné. A pak se to prostě stalo. Najali si sto lidí na neschválené testování na lidech "v zájmu pokroku". Kamarádčin bratr se tam také dostal.
Co se stalo, bylo hrozné překvapení. Pouze dvacet lidí nezešílelo. Pouze dvaceti lidem narostly krásná křídla místo znetvořených pahýlů. Jen dvacet přežilo. Neví se proč, ale rozvynuli se u nich nevýdané schopnosti. Včetně schopnosti tvořit další vlastního druhu pomocí nějakého jejich "soustředění", nebo čeho. Nikdo kromě jich samých neví jak to funguje. Slyšela jsem, že jen pár z nás má předpoklady k tomu stát se jedním z nich. Je to prý nějaké nedokončení, nějaká mezera v našem DNA kódu. Což mě znepokojuje. Kdo by chtěl vědět, že je nedokonalý? Že je chybný?
Také jsem slyšela, že své vlastnosti využívají zejména k nadvládě nad námi. K loupení, vraždění, vymívání mozků. A při všech těch věcech, jsem ráda, že jednoho z nich dnes večer popravíme. Konečně jim to začínáme opláset. A oni budou litovat svých činů a prosit o milost, která jim nebude dopřána.


Zelená, rudá a bílá. Byli jsme na popravišti. Zraky všech se upírali na osobu dole.Zelená světla vrtulníku létající nad hlavami křičících lidí. Všichni utichli a poslouchali, jaký rozsudek bude usnesen. Rudé světlo vycházejícího slunce na znamení toho, že přesto, co se tady děje teď a nyní, naše planeta se nepřestane otáčet. Ta nejhorší možná věc. A bílé světlo reflektorů, které svítily na andělovu hlavu. Poznala jsem v něm toho mého návštěvníka, co mě praštil. Anděl byl připoutaný uproustřed arény ke kovovému sloupu a šedé, ošklivé a studené řetězy se mu ovíjely kolem rukou a zařezávaly až do krve. Nevím proč, ale bylo mi ho líto.
Tvář anděla byla pokrytá slzami a jeho vlastí krví a anděl jen tiše zíral na svá křídla, která ležela uříznutá před ním. V tu chvíli jsem zahlédla prchavý pohyb po mé levici. Kdysi byla snad krásná, hrdá a bílá, teď však neměla ani stopy po své dřívější velkoleposti. Vedle mě se zjevil nějaký kluk, který mi byl povědomí. Náhle se stalo něco, s čím nikdo nepočítal.
Anděl se zářivě usmál a podíval se na všechny ty lidi kolem, kteří se přišli podívat na jeho konec. Zvláště se pak podíval na toho povědomého kluka a kývnul. A pak se podíval na oblohu.
Všechno se pak začalo dít najednou. Lidé křičeli a utíkali pryč. Anděl se smál a vrtulníky začaly padat jako nádherné, zelené hvězdy. Povědomý kluk se usmál a povytáhnul obočí.
A pak Anděl začal hořet. Všech se zmocnila panika, až na toho kluka vedle. ten jen stál a usmíval se. Lidé běhali kolem. Nechat anděla umřít, nebo ho uhasit? Hořet začala i křídla pět metrů před ním. Anděl se setkal pohledem se mnou. Všechno se náhle začalo vlnit, přeměňovat a ohýbat.
A teď tam stojím já. Já hořím. To mě se zařezávají kovová pouta kolem rukou. Moje křídla.... Ta bolest! Slyším křik lidí, vidím jak utíkají pryč. Nikdo mi nepomůže. Teď už chápu, ale za jakou cenu? Jak jsem mohla být tak naivní?
Podívám se do davu a vidím, že jen jeden člověk neutíká. Povědomí kluk tam stále stojí a ohromeně na mě kouká. Křičím bolestí, ale nikdo mě neběží uhasit. A potom spatřím jeho, anděla, jak si klidně razí cestu pryč davem. Hledám pomoc. Vidí moje rodina, že došlo k chybě? Dostanou mě pryč? Známému klukovi co byl vedle mě se v obličejí mísí dvě emoce. Radost a smutek. Najdev davu Anděla a zamračí se na něj. Nevím, jak je to možné, ale slyším, jak mu říká: "Tos podělal!" No skvělí. Dnešek nemohl být lepší.

Bílá peřina 2

13. listopadu 2013 v 18:38 | Roto |  Bílá peřina
Tuhle povídku už dávno jsem psala a někdo podotýkal, že je moc krátká na to, aby se mohla líbit, nebo nelíbit. Každopádně, rozhodla jsem se, že bych pro ty, kterým se má povídka zdála zajímavá, napsala pokračování. Nevím, jestli si vzpomínáte na první část, ale najdete ji tady.

Vánice už ustala a tak se Magie rozhodla, že se vydá hledat bratra a maminku. Natáhla si svoje růžové kozačky s kytičkami oranžové barvy, velký oranžový kabát, červenou čepici a nejteplejší rukavice co našla. Ještě doběhla do kuchyně a vzala si fialový batoh, který dostala k Vánocům od bratra.
Její maminka se nevracela několik hodin a Magii přemohly obavy. Zapískala na border kolíi Tessii, kterou si pořídili před sedmi lety. Tessie se zvedla a začala poskakovat radostí, že se dostane ven. Magie vyšla ven a pečlivě zamkla dům. Sice si sundala rukavice jen na chvíly, ale i za tak krátkou dobu ji znecitlivěly prsty chladem. Spěšně si natáhla rukavice a vykročila směrem k lesu.
Začalo se už stmívat a tak byla vděčná, že si s sebou vzala Tessii. Usmála se, otevřela batoh a hodila jí sušenku. Kráčela směrem k hřebenu, který jí ukázal bratr a o kterém mluvil naposledy. Byla si jistá, že se vydal právě tam. Ohlížela se, jestli nenajde nějaké známky, že by tudy šel bratr, nebo maminka. Nic. Magie se začalo zmocňovat zoufalství. Za hodinu se bude muset vrátit k domovu. Sice má baterku, ale tuto zimu stále sněží a všechno se zdá stejné. Příliš snadno by se mohla ztratit. Podívá se směrem odkud přišla a ozve se strašlivý zvuk. Je to tu, les ožívá.

ladri di occhi

28. října 2013 v 10:56 | Roto |  Téma týdne
Pozoruju Velkou Síň. Vím, co je můj úkol. Slyším nadšené, radostné výkřiky lidí. Vzhlédnu. Jistě. Nad Velkou Síní se vznáší letadla, která mají za úkol zastřelit prchající zloděje. Nikdo však není připraven na zloděje, jako jsme my. Nechci se vytahovat, ale v celé republice zaznamenala moje organizace největší úspěch.
Nic od korunovačních klenotů až po Golden Gate Bridge není před námi v bezpečí. Vím, jaké otázky se vám honí hlavou. Co chcete krást ve Velké Síni? Jak můžete ukrást most? Jak to, že vás nechytili, když jste prchali s mostem? Inu, všechno je možné. Teda, alespoň pro organizaci L.D.O., což je "ladri di occhi". Italsky to znamená "zloději očí", což je trochu nepřesný popis, co děláme. Dobře, hodně nepřesný. Stručně řečeno: Dokážeme se pohybovat jako duchové. Jako přízraky. Nikdo nic nevidí, nikdo nic neslyší. Až najednou "puf". Šperky jsou pryč, obrazy jsou pryč, peníze jsou pryč. Ale to už je příliš pozdě. Někdo by řekl že "máme štěstí", když se nám podaří nepozorovaně okrást prezidenta během tiskové konference, ale je v tom něco víc. Naše tajemnství je celkem prosté a dá se popsat jedním slovem a to "iluze". Jednoduché odvedení pozornosti a je to.
Bohužel není vůbec jednoduché ji vymyslet. Čímž se dostáváme k dnešku a k tomu, co chceme ukrást ve Velké Síni. Všichni lidé ví, že je naše organizace tak trochu "drzá". Že si děláme z policie a zákona tak trochu legraci, když jim majetek krademe přímo pod nosem. Dnes je v tom definitivně utvrdíme a staneme se "nesmrtelnými" skrz jejich slova.
bude to velkolepé a bude se o tom mluvit ještě celé roky. Ukradneme volební urny. Všechny. Co myslíte, jak dlouho jim bude trvat, než zvládnou výsledný chaos?

Pozoruju Velkou Síň a jsem celá napjatá. Dnes je to jiné. Celý úspěch a neúspěch závisí jen na mě. Já to vymyslela. Otočím se a odcházím od Velké Síně. Musím nastražit pastičku. Chápejte, nemůžu jen tak zvednout sluchátko, zavolat na policii a říct, že je tam bomba. Ne, kdyby se to stalo ve všech městech zároveň, bylo by to moc nápadné. Chce to něco mazanějšího.
Něco, aby všichni v republice okamžitě opustili volební mítnosti a všechno tam nechali. Chce to vyvolat menší paniku a davové šílenství se postará o své. Je to velice zajímavý proces.
Zavřete do místnosti padesát lidí a mezi ně postavte jednoho jediného člověka, co začne panikařit. Výsledek: začnou panikařit všichni.
Ale na to není čas. Máme jen pár minut. A lidí v celé republice je víc než padesát a do jedné místnosti bychom je strkali těžko. Ano, to je jedna z mála věcí, která je pro organizaci L.D.O. nemožná. Může vám to připadat smutné, ale i na nás platí fyzikální zákony. Otevírám dveře do malé místnosti na konci ulice. Na uvítanou mi na hlavu míří asi třicet pušek. "Sakra! To seš tak blbá, že si nemůžeš ani zapamatovat, že před vstupem máš říct jedno pitomý heslo?!" Prská na mě Dave. Abyste to pochopili, já celou akci organizuju a vymýšlím, ale on ji vede. Je asi o rok starší, ale má vyšší pravomoce a tak si myslí, že sežral veškerou moudrost světa. Sice bych ho párkrát -skoro vždycky- ráda praštila, ale musím se ovládat. Naštěstí jsem si na jeho kritiku vůči mé osobě zvykla a tak jsem prakticky imunní.
"Ahoj Dave, taky tě ráda vidím. Copak, dneska si stával špatnou nohou z postele, nebo co?" Říkám přátelsky. Vím, že to ho vytočí víc, než kdybych na něj začala taky křičet.
Něco zabručí a odejde. Snad abych šla na místo, nebo že se ze mě jednou zblázní a já se zazubím. Dnes je to snadné vítězství. Trochu mě mrzí že se ani nesnažil mi pořádně vynadat, ale jdu na místo.
Musím se začít rychle soustředit. Zuřivě ťukám do klávesnice heslo a své požadavky. Je to tu. Už to začíná.

Dave sedí na židli a zářivě se usmívá do kamery. Během vteřiny se na všech obrazovkách v republice během vteřiny objeví jeho obličej. "Vážení občané. Toto není vtip. Mluvím za celou organizaci L.D.O. a oznamuji vám, že vaše republika byla právě ukradena." Sotva to dořekne, nad hlavami nám hlasitě proletí stíhačky.
Několik bomb dopadne na předem vyklizené budovy. Vím, že tohle se děje všude po republice a také vím, že na ulicích téměř okamžitě propuká panika. "Teď, nebo nikdy." popadám svou tašku s falešnou volební urnou do rukou a odcházím ven za Davem.
Stíhačky krouží nad městy, lidé pobíhají dokola a někteří jsou zranění. Usměju se při pomyšlení, že v republice není nikdo by neznal naše jméno. Nikdo, kdo by nevěděl, co je organizace L.D.O..
Míříme k Velké Síni tři. Já, Dave a nějaký nováček. Shodli jsme se, že malá skupina bude nenápadnější. A tak po celé republice teď vychází tři lidé.
Nikdo nám nezahrazuje cestu. Což je trochu divné, ale zároveň nám to usnadní práci. Vcházíme do velké místnosti, ve které je přímo uprostřed malá volební urna. "Dokázali jsme to." Zašeptám ohromeně. Náhle ucítím ostrou bolest v zádech a padám k zemi. Ne. Je to past! Křičím, ale nic mi od bolesti nepomáhá. "Ne!" Křičí někdo a bere mou ruku do své. Pro tu ležím? Proč je podlaha mokrá? Nevím nic. Náhle tlak zesiluje a někdo mě prosí, abych zůstala, ale mám sílu zůstat? Propadám se do černého snu.

Píp. Píp. Jsem mrtvá? Jsem živá? Co mě drží za ruku? Proč mě bolí záda, když jsem mrtvá? Ne, pokud je po smrti bolest, tak ji nechci. Něco mě kouše do ruky, která hned začne svrbět. Když se moje ruka blíží k pokousanému místu, někdo mě po ní plácne. To už se mi nelíbí vůbec, otevírám oči a zamračeně se rozhlížím po pokoji. Hm, bílá. Fuj. Nemám ráda bílou. Tlak na pokousané ruce zesílí a já zjišťuju, že ji někdo svírá. A hodně silně.
"Nech tam doprčic tu hadičku, nebo podám žádost o tvém propuštění z organizace." Vedle mé postele sedí Dave a zase mi nadává. Ale ne doopravdy. Vidím, jak se přitom usmívá. "Jak to dopadlo?" Zeptám se. Splnila jsem akci? Doufám, že jo, jinak by to všechno byla jen ztráta času. "Fakt? Tohle ti vrtá hlavou? Jestli jsme byli úspěšní? Jiný člověk by se zeptal, jak to že jsem naživu." Zasměje se a pustí televizi.
"...předem promyšlené. Měl to být asi žert. Nic nebylo ukradeno. ovšem otázkou zůstává, proč v každém městě byla jednoznačná odpověď?" Ptá se reportérka. Ano, to je neobvyklé.
"A jaká to byla?" Ptá se jiný reportér.
"Ladri di occhi."

Anděl a křídla 3.část

27. října 2013 v 11:13 | Roto |  Anděl a křídla
Pátek 13.května, 10:30 hodin dopoledne, aneb jako by toho nebylo málo

Sedím u stolu a jako vždy nechávám mámu vymluvit. Co je s námi Meggan, pořád máme "rodiné porady". Jinými slovy: já si kreslím na kus papíru a předstírám, že jsem úplně někde jinde. Táta čte noviny a snaží se vypadat, že poslouchá. Llistuje novinami a čte si kreslené komiksi, které mají odlehčit atmosféru. Táta je miluje. Myslím, že mu to máma moc nebaští, protože celkem často v půlce mamčina vážného rozhovoru propukne v hlasitý smích. A co dělá Meggan? Ta skutečně poslouchá.
A tak máma mluví a mluví, Megga poslouchá a horlivě přikyvuje, táta si čte a směje se zelené pokusné opici, kterou ne a ne zabít a já si kreslím a přemýšlím, jaké asi mají v Karibiku počasí. Prostě jako každý jiný normální týden.
"Sue, posloucháš mě?! Mluvím s tebou!" Sakra. A je spláchnuto!
"Jasně...ehm, já nevím. Těžká volba. Co si myslíš ty?" Zeptám se. Evidentně špatná odpověď. Mámin obličej mění všechny barvy. Přemýtám, jak by zareagovala, kdybych namítla, že s jejím talentem na změnu všech barev duhy v obličeji běhém pár vteřin jí čeká slibná budoucnost u cirkusu.
"Ptám se-" Začne, ale přeruší jí výkřik. Někdo před domem ječí, jako by mu šlo o život. Nevím, kdo to ječí, ale mám chuť ho obejmout. Zachránil mi tím bezpochyby život. Nicméně se asi nedozvím, na co se máma ptala.
Máma přejde k oknu a odhrne záclonu zrovna když zeď u níž stojí vylétne do vzduchu. Všude se válejí kusy fialové zdi. Máma leží na zemi a my jsme paralizováni strachem. Táta odloží noviny a vrhá se k mámě.
"Helen...!" Křičí a třese mámou, která bezvládně leží na zemi.
Z dálky k nám doléhali hlasy, které se postupně blíží. A náhle k nám do obývacího pokoje vejde aspoň osm lidí.
"Okamžitě opusťte můj dům!" Zařval táta nemilosrdně. Takhle jsem ho ještě nikdy neslyšela mluvit. Sama bych se ho bála. Do toho, tati! Fandila jsem mu vduchu.
Před skupinu lidí vystoupí jeden muž. Má tmavé vlasy a tmavé oči. Může mu být asi něco kolem čtyřiceti a má...křídla?
"Prosím vás, nechceme dělat potíže. Jen si něco zjistíme a hned půjdeme." Když promluvil, skoro to vypadalo, jako by to byl táta, kdo se zbláznil.
"Nechcete dělat potíže?! Právě jste vyhodili do vzduchu zeď mého domu!" Ani jsem nevěděla, že táta taky umí měnit barvy v obličeji. Ale na mámě to vypadá děsivěji.
Cizí muž s křídli zamává rukama a táta odletí až k protější zdi, do které tvrdě narazí a sveze se na podlahu.
"Hledejte znamení!" Říká svým lidem.
Tři z nich šli k mámě, tři z nich k tátovi a dva se šli podívat po domě. Když se k nám blížil jeden z nich, pevně jsem k sobě tiskla Meggan. Nedovolím, aby i jí ublížili. Byla jsem připravena ji bránit. A pak stál před námi. Nevypadal, že by byl starší, než já. Měl černé vlasy a tmavé oči.
Zavrtěla jsem hlavou ve znamení: "Prosím, ne." Buď to nepochopil, nebo byl prostě jen idiot, protože zařval: "Tady jsou dvě!" a popadnul nás každou do jedné ruky. Nasupeně jsem mu vší silou dupla na nohu. Zavil bolestí. Dobře mu tak blbečkovi. Hodil nás na podlahu před toho muže, ketrý zjevně rozhodoval.
"Kolik vás tu bydlí?" Chtěl vědět okřídlený velitel.
"Proč bych vám to měla říkat?" Ptám se rozčíleně a něco mě tvrdě praští do obličeje.
Poznala jsem, že to je ten blbeček, co nás přinesl.
"Asi mají ten svůj přístup v rodině." Řekl a pak se svému vtipu zasmál.Sebrala jsem veškerou svoji odvahu -nebylo jí zrovna moc- a plivla jsem mu do obličeje. A on mě znovu praštil. Alespoň se přestal smát.
"Nikdo další tu nebydlí." Vyhrkla rychle Meggan.
"Dobře maličká. Přiveďte Marmu." Pochválil ji velitel. Do místnosti vchází paní v dlouhých zelených šatech, dlouhých až na zem, které jí zakravají snad každý kousek těla, ale na zádech mají díry akorát pro křídla šedé barvy. Může jí být něco kolem padesáti, ale chodí velice pomalu. Nejprve přiklekne k mámě a prohlíží si její dlaň, až jí dlouhé šedé vlasy spadnou do obličeje. Mlaskne a nespokojeně zavrtí hlavou. Potom, přejde k tátovi a udělá úplně to samé.
Sleduji, jak se zájmem obrací i ruku Meggan, ale poté zase zavrttí hlavou. "Co to sakra-" Nedokončím, protože se otevírají dveře a do nich vtrhají lidé po zuby ozdrojení.
"Rychle! Pryč!" Křičí okřídlený velitel a všichni začínají mávat křídly. Zvedám hlavu a vidím sedm děr ve stropu. Ten blbeček za mnou se také chystá odletět a pouští nás, ale jeden ozbrojenec ho zasahuje puškou do hlavy. A pak padá na zem. Asi bych měla mít radost, že mu to někdo oplatil. Ale proč ji nemám?

Anděl a křídla 2.část

13. října 2013 v 18:07 | Roto |  Anděl a křídla
Pátek 13. května, 4 hodiny ráno, aneb toho dne dříve

Do pokoje pronikají první paprsky světla. Dnes v noci nedokážu spát. Pořád se otáčím na matraci. Vím v čem je problém. Matrace je moc měkká. Když na stěně ukazují čtyři hodiny, tak svou snahu o spának vzdám a vstávám z postele. No dobře, při zpětném pohledu zjišťuji, že zas tak šťastný a veselý den to nebyl.
Ale co? Vstávám a praštím se o skříň. Do palce u nohy mi vniká ohromná bolest. "Pro šťestí." Zašvitoří Meggan převalí se na druhý bok a opět usíná. O mě se však pokouší záchvat hněvu. Bla, bla, bla. Takové hlouposti říká pořád.
Měla jsem velký pokoj, celý sama pro sebe. Potom se k nám přistěhovala Meggan. Doteď si vyčítám, že jsem jí nabídla svůj pokoj. Pro nás dvě není můj pokoj prostě dost velký. Začínám si myslet, že pro nás dvě není dost velká ani tahle planeta. Ne že bych Meggan nějak nesnášela. To ne. Ale bohužel má nepříjemný zlozvyk. Chce žít zdravě. To je sice roztomilé, ale pořád kvůli tomu přestavuje nábytek v pokoji. V mém pokoji!
Upřímě mi je jedno, jestli mi do pokoje náhodou neprochází špatná energie. Nebo jestli si snad svým klením a nadáváním kazím karmu, nebo co to neustále plácá. Já si přece nebudu brát do svého vlastního pokoje mapu!
Pokoušela jsem se to vysvětlit mámě, ale to rovnou můžu vyjít na dvůr a tancovat tanec deště, dokud nezačne pršet. Jako bych jí slyšela: "Vždyť je jí teprve osm..." a "...Buď na ni milá. Zrovna přišla o rodiče. Ani nevíš, jak to pro ni musí být těžké...". Takže každé ráno musím poslušně vrážet do skříní, jen když chci jít na záchod.
Když otevírám dveře, vezmu příliš prudce za kliku a praštím se dveřmi do nosu. Začnu křičet a nadávat, což zase budí Meggan. "Jsi v pořádku?" Ptá se rozespale. Má až neuvěřitelně lehký spánek. Stačí aby špendlík spadl na zem a už je vzhůru. "Vypadám, že jsem?" Vyštěknu podrážděně. Přidávám si na imaginární seznam, že se jí za to pak musím omluvit, ale už mizím v koupelně. Je mi jasné, že zase hned usne. A při troše štěstí si na mou podrážděnost nebude stěžovat.
Když dorazím do kuchyně, hned se ženu k ledničce. Zmáčknu pár tlačítek, otevírám ji a beru si horkou kávu v hrnku s nápisem "Pro štěstí", který patří Meggan. Ona ho ale nepotřebuje. Podle ní je všechno pro štěstí. Šlápneš do psí hromádky? "Pro štěstí." Spadne ti na hlavu kominík? "Pro štěstí." Souseda sežere zmutovaná vačice? Ano, samozřejmně "Pro štěstí.". Upíjím horkou kávu přistoupím ke stolu a zmáčknu pár tlačítek. Ihned se objeví tvář reportérky, jejíž jméno si nemohu zapamatovat.
"...Ano Bobe, je to opravdu strašlivé. Z celé vesnice zůstali jen trosky. Našlo se jen dvacet živých lidí, kteří vypráví o hrůze, kterou zažili. Z nebe se prý snesl nějaký muž s křídli a začal ničit domy a zabíjet rodiny. Pouze dvaceti se podařilo uprchnout." Se zájmem sleduji blonďatou redaktorku se zelenýma očima. Jsem si na sto procent jistá, že si nechala geneticky upravit. Ano, tato novinka se stala velice oblíbenou mezi různými celebritami. Ani Bob nevypadá se zelenými vlasy a modrýma očima, že se takhle už narodil.
"Salleene, je možné, že by se vrátili?" Ptá se Bob. Pochybuji že jméno Salleene dala reportérce její máma. Dnes se upravuje úplně všechno. Ale což, je to jejich volba a když kvůli tomu mrhají penězy, je to asi jejich věc. Nemám moc ráda Denní Zprávy, ale když se vzbudíte moc brzo, co jiného chcete dělat? Denní Zprávy to ale trochu moc předvádí. Vymíšlejí si různé báchorky a tak díky lidskému strachu roste jejich sledovanost. To samozřejmě nemůžu říct nahlas. Ale něco na těch rozbitých vesnicích mi připadá pravdivé.A Salleene pokračuje: "Obávám se, že ano Bobe. Měli bychom lidi nabádat k opatrnosti. Milí občané, Andělé se vrátili." Stojím v kuchyni a přemšlím, jestli toto nebezpečí je pravdivé. Není možné, aby se znovu vrátili. Nesmí být.

Anděl a křídla 1 část

6. října 2013 v 14:20 | Roto |  Anděl a křídla
Zelená, rudá a bílá. Zelená světla vrtulníku létající nad hlavami křičících lidí. Rudé světlo vycházejícího slunce na znamení toho, že přesto, co se tady děje teď a nyní, naše planeta se nepřestane otáčet. A bílé světlo reflektorů, které svítily na andělovu hlavu. Anděl byl připoutaný uproustřed arény ke kovovému sloupu a šedé, ošklivé a studené řetězy se mu ovíjely kolem rukou a zařezávaly až do krve.
Tvář anděla byla pokrytá slzami a jeho vlastí krví a anděl jen tiše zíral na svá křídla, která ležela uříznutá před ním. Kdysi byla snad krásná, hrdá a bílá, teď však neměla ani stopy po své dřívější velkoleposti.Náhle se stalo něco, s čím nikdo nepočítal.
Anděl se zářivě usmál a podíval se na všechny ty lidi kolem, kteří se přišli podívat na jeho konec. Jako by si chtěl zapamatovat každičký detail v obličeji každého jednotlivce. A pak se podíval na oblohu.
Všechno se pak začalo dít najednou. Lidé křičeli a utíkali pryč. Anděl se smál a vrtulníky začaly padat jako nádherné, zelené hvězdy.
A pak anděl začal hořet. Všech se zmocnila panika. Nechat anděla umřít, nebo ho uhasit? Hořet začala i křídla pět metrů před ním. Anděl se setkal pohledem se mnou. Všechno se náhle začalo vlnit, přeměňovat a ohýbat.
A teď tam stojím já. Já hořím. To mě se zařezávají kovová pouta kolem rukou. Moje křídla.... Ta bolest! Slyším křik lidí, vidím jak utíkají pryč. Nikdo mi nepomůže. Teď už chápu, ale za jakou cenu? Jak jsem mohla být tak naivní?
Podívám se do davu a vidím, že jen jeden člověk neutíká. Jen jeden tam stojí a ohromeně kouká na mě. Křičím bolestí, ale nikdo mě neběží uhasit. A potom spatřím jeho, anděla, jak si klidně razí cestu pryč davem. Hledám pomoc. Vidí moje rodina, že došlo k chybě? Dostanou mě pryč? Vrtulníky pořád padají a já myslím na to, jak jsem se dnes ráno vzbudila a myslela si, že se dnes nemůže stát nic špatného.

Kam dál