Květen 2013

V Kruhu Smrti

10. května 2013 v 16:50 | Roto |  Moje výtvory

Hlava se mi točí a padá stále dolů, dolů. Po čase si říkám, jestli znám ještě jiný směr. Točí se mi hlava, ale když se snažím zastavit, zjistím, že se točí vše. Zdi, podlaha i strop. Skoro se už nemůžu nadechnout. Je to, jako bych se ocitla uprostřed nějakého víru. Natahuji ruce a čekám, že se někdo natáhne a pomůže mi pryč. Křičím o pomoc, ale nikdo nepřichází. Po šílené době můj křik ustane, když pochopím, že nemá smysl ječet. Nikdo mě neuslyší. Nikdo mě nezachrání. Točím se snad ještě rychleji, i když si myslím, že víc to nejde a pomalu přestávám cítit ruce i nohy, kterými se snažím udržet na místě.
Už se nemůžu udržet a nemám se ani čeho držet. Padám na zem, ale přesto se vše točí. Tak rychle, že nemohu nic postřehnout. Nevím, jak dlouho tu jsem. Připadá mi to jako hodiny, ale ve skutečnosti to může být jen hodinu. Slzy se mi kutálí po tváři a já nemám sílu je zadržovat.

O čtyři hodiny dříve

Podívám se do zrcadla a usměju se. Dnes bude ten nejlepší den ze všech. Konečně všem dokážu, co ve mně je. Je jasné, že mnoho členů Spolku mě podceňuje. A ze všech nejvíc moje matka. To je samé "Suzan, broučku, na tohle jsi moc malá" a "Promluvíme si o tom, až budeš starší". Jsem hrozně naštvaná, že mi nikdy nic nedovolí. Podle mě si myslí, že by bylo nejlepší, abych se jen usmívala a hrála "hodnou holčičku" a nechala ostatní věci na nich, "rozumných dospělých".
"Je velice těžké vychovávat děti v dnešní době." Prohlásí pokaždé nějaký člověk, a když to prohlašuje teta Aggie, vždy to vypadá, jako by jí jen slušnost zabraňovala dodat: "Zvlášť, když jsou tak nezvladatelné, jako Suzan."
Sice to neříká nahlas, ale její pohled mluví za vše. Stejně jako teta Aggie, i já pouze ze slušnosti odolám pokušení vypláznout na ni jazyk. Je to až nadlidský výkon.
Těžké časy si žádají těžké oběti. Před patnácti lety se na naši planetu dostali démoni, kteří se rozhodli, že si nás zotročí. Seberou nám naše životy a pozabíjí naše děti. A proto musíme bojovat! Pro lepší zítřky! Pro naše děti! Bla, bla, bla. To nám sype do hlavy naše vláda a tak vznikly Spolky, aby se o Návštěvníky, jak se říká… "postarali". Ale členem spolku se nemohl nikdo stát jen tak. Mohly to být jen ti nejlepší. Ti nejrychlejší, nejsilnější.
A proto jsem hrdá, že do Spolku budu patřit. I když ten Spolek vede má matka. Ale není jisté, že se tam dostanu. Mám vymezený čas na to, abych zabila démona a přinesla o tom nějaký důkaz. Bude to rekord. Určitě mi z mých čtyřiadvaceti hodin zbude spousta času.

O tři hodiny dříve

Už jsem na své misi. Je to úžasné. Už brzy budu členkou Spolku! Vyšplhám na strom. Nahoru až do jeho koruny a pak se vyhoupnu do otevřeného okna. Se zaduněním přistanu v pokoji. V pokoji Carol Philansové. Teda tak si ta potvora alespoň říká. Byla mi přidělena. A když neukončím její život, nestanu se členkou Spolku. Není pravděpodobné, že by byla skutečně démonem, ale musím jí zabít. Nevím ani jistě, jestli existují. Samozřejmě o nich všichni mluví, ale já se s nikým takovým nesetkala. Od malička mi všichni říkali, že až vyrostu, budu členkou Spolku, jako máma. A já o tom nikdy nepochybovala. Proč taky? Když se stanu členkou Spolku, budu slavnější, než nějaká modelka, nebo zpěvačka. Všichni mě budou znát. Budu ta, co zabránila invazi a bránila národ. Nikdy se na mě nezapomene.
Chvíli se porozhlížím po pokoji, když do dveří vejde Carol. "Kdo jsi a co děláš v mém pokoji?" Křičí na mě Carol. V hlavě mi prozpěvuje tichý hlásek "Rééékord!Réééé…kord!" Nemám času nazbyt. Popadnu pletací jehlici a vší silou ji zabodnu do Carolina srdce. "Promiň." Hlesnu a přemýšlím, co bych mohla použít jako důkaz. Rozhodnu se pro fotografii. Popadnu její šedý foťák a rychle dvakrát stisknu spoušť. Pro jistotu. Kdybych nebyla zaneprázdněna focením Carolina mrtvého těla, zaslechla bych, jak její otec vchází dveřmi. Hloupá chyba. Něco tvrdého mě udeří do hlavy.

O hodinu dříve

Otevřu oči a příšerně mě bolí hlava. Nevím, kde to jsem. Ležím na studené zemi. Je zvláštní, jak se vám může dvouletý výcvik vykouřit z hlavy během minuty. V tom uslyším podivný zvuk, který se mi vůbec nelíbí. Levá stěna se začne přibližovat. Vytáhnu se na nohy a zavrávorám. Rychle najdu svoji rovnováhu a běžím do další místnosti. V tu chvíli mi to dojde. Právě jsem vlezla do jedné z těch bláznivých otáčivých pastí, ve kterých se točíte tak rychle, až vám prý vypadnou oči z důlků. Teda tvrdí teta Aggie. Matka říká, že při té rychlosti vám prostě selžou orgány. Nějaký kluk mi při výcviku tvrdil, že vám vyteče nosem mozek, rozvařený na kašičku. Každopádně to nejspíš zjistím sama. Je jasné, že ven se sama nedostanu. Jen na to pomyslím, místnost se začne otáčet a s ní i všechno kolem. Nejprve pomalu, aby se oběť co nejdéle trápila.


Nyní

Místnost se stále točí a mě z toho už ani není zle. Už jsem si zvykla na představu, že tu nejspíš zemřu. Je mi líto že nebojuju, ale co se dá dělat? Prohrála jsem. Nevesele se zasměju a užívám si své poslední kolečko v kruhu smrti.