Září 2013

jiná - 3.část

21. září 2013 v 17:22 | Roto |  Jiná
Probudila jsem se a zmateně jsem se zakoukala do tmy. Ležela jsem na postely, která nebyla vůbec pohodlná.
Podívala jsem se do směrů, kde jsem v pokoji mívala okno. Byla tam studeně bíla zeď. Rozhlédla jsem se kolem dokola a zjistila jsem, že to není můj pokoj. Proboha, kde to jsem? Je tu zima. Hrozná zima.
Pohled mi padl na malé úzké okno, na kterém byly mříže. Stékaly po něm kapky deště, jako slzy. Jako by se samotné nebe rozhodlo, že mě bude litovat. V rohu místnosti stál kluk, měl černé vlasy a velice tmavé oči. A nádherný úsměv.
"Kde to jsem?" Zeptala jsem se.
"Pst!" Zasičel kluk.
Ztišila jsem hlas. "Jak se jmenuješ?"
Zasmál se. "jmenuju se Elliot." Řekl.
"Já jsem Sára. Povíš mi konečně, kde to jsem?"
Zasmál se a zavrtěl hlavou. Dveře se otevřely s příšeným vrzáním a dovnitř vešla přísně se tvářící žena s takovým vozíkem, který mívají pokojské v hotelech.
"Léky." Oznámila mi nevzrušeně a podala mi malý plastový kelímek. Vzala jsem si ho a podívala jsem se na Elliota. Ten si založil ruce na prsou a upřeně mě pozoroval.
"A co Elliot, ten nedostane nic?" Zeptala jsem se.
Žena vypadala zmateně. "Ale zlatíčko nikdo, kromě tebe tu nebydlí. Jsi tu sama." Oznámila mi a naznačila, abych si vzala léky. Ale já nebyla sama. Elliot mi přes místnost zamával na znaméní, že tu je. Pak na mě mrknul a ukázal na kelímek. " Copak vy ho nevidíte?" Nechápala jsem. "Nikdo tu není a sněz ty prášky."
Poslušně jsem je všechny spolkla a sledovala jsem, jak začal Elliot mizet.
Žena odešla se svým vozíkem a pečlivě zamkla dveře.
Kéž by měla pravdu když tenkrát říkala, že jsem sama. Zjistila jsem, že tu myšlenku Elliot nezdílí. Za nedlouho po tom co jsem si vzala prášky se vždy zase objevil. A pokaždé. když jsem si vzala prášky byl čím dál nesnesitelnější.
Jednou mi celou noc vyprávěl o svých želvách. Opravdu. Měl snad miliony želv a každá měla originální jméno. Celé noci jsem křičela, aby už byl sticha, ale nikdy nepřestal. Ze začátku přicházeli lidé s prášky, aby mě uklidnili a já mohla usnout. Později přestali chodit a já zůstala sama s Elliotem.
Pronásledoval mě snad roky, než se mi podařilo utéct. Avšak Elliot se nevzdává. Nikdy.

S trhnutím jsem se probudila. Zase zlé sny. Přešla jsem místnost k batohu nachystaného na můj útěk. Standartní vybavení. Peníze, oblečení, mentolky a pistole. A to nejdůležitější: lékarnička a mix mích oblíbených písní do auta. Vše z jednoho obchodního centra za rozumnou cenu. Totiž jako "pozornost podniku".
Oblékla jem si úžasné černé boty na podpatku, černé ryfle a růžové tryčko hlásající "Jsem kočka!". Vlasy jsem si stáhla do copů. Podívala jsem se do zrcadla a náhle na mě vykoukla Elliotova tvář.
Rychle jsem se oblékla a utíkala z hotelu.

Zaraženě jsem koukala střídavě na adresu na papírku a na ten nádhený obrovský dům před sebou. Proč by odsud chtěl někdo utíkat? Zazvonila jsem na dveře a otevřel mi ten kluk.
"Ty tady bydlíš?" Zeptala jsem se zvědavě.Zasmál se.
"Tak trochu." Řekl.
"Dáš si něco k pití?" Zeptal se.
"Nezdržuj. Tak jak jsme se domluvili. Odjedeme společně do Las Vegas a tam se naše cesty rozdělí. Měli bychom si pospíšit. Za osmadvacet minut jede autobus."
Povytáhl obočí. "A kdo říkal, že pojedeme autobusem. Mimochodem, asi mi vpadlo tvoje jméno."
" My nejedeme autobusem? A mimochodem nevypadlo. Neřekla jsem ti ho."
"A proč jsi mi neřekla jak se jmenuješ?" Chtěl vědět. Páni, je úplné jak osina v zadku. Už mě začínal rozčilovat. Nějakým šíleným způsobem mi připomínal Elliota. Vlasy měl sice světlejší a oči měl takové oříškové. Také byl opálenější než Elliot.
Jen kdyby nebyl tak šíleně otravný. Rezignovaně pokrčím rameny a rozhodnu se hrát na jistotu.
"Vždyť ty ses mi taky nepředstavil." Namítnu.
"Promiň, já jsem Elliot." Řekne a v očích se mu blískne. Já zase stuhnu. Žeby náhoda? Nevěřím na náhody.
Usměju se. "Já jsem Sophie."
"Pěkné jméno." Prohlásí. "Já vím." jinak bych si ho přece nevybrala. "Jo a mám s sebou mix písniček."
Usměje se. "Pojď se mnou."

Vede mě do garáže a já se nestačím divit. Je tam nádherné velké auto. Pohled mi ale skolouzne na stolek vedle auta. Je na něm pistole. Určitě si všiml, kam se dívám. Určitě si všiml, jak jsem ztuhla.Vezme ji do ruky a namíří ji na mě.
"Napadlo mě, že by se mohla hodit. Nechceš mi něco říct?"
"Pěkná puška?" Zkusím to.
" To nemyslím, nechceš mi říct o tom, proč utíkáš? Já to vím. Jsi nemocná. Můžu ti pomoct jestli chceš." Zadívá se na mě s nadějí. Asi čeká, že něco řeknu.
" Tak co ti mám povídat, když to víš?" Ruka s pistolí se mu chvěje.
"Tys je opravdu zabila? Ty lidi? Neviný lidi? Sophie, měli rodiny. Nechápeš to?"
"Ale chápu. Je to moc smutné. Ale řekni mi, co teď hodláš udělat."
"Zavolal jsem policii. Odvedou tě zpátka a ty se vyléčíš a budeš v bezpečí." Řekne. Začnu zuřivě kroutit hlavou.
"Ale ty to nechápeš! Já se tam nikdy nevrátím! Nechci být zase zavřená! Já se nikdy nevyléčím! Nejde to! Ty nic nechápeš! Nemůžu se vrátit k nočním můrám! Nemůžu.... uděláš pro mě něco?" Zeptám se.
"A co?" Vypadá znepokojeně.
"Zastřel mě."
" Ne to nemůžu. To by byla vražda. Já nejsem vrah."
" To nebude vražda. Vím že mě máš rád, tak mě nenecháš vrátit se do světa, ve kterém jenom čekám, až umřu a kde postupně přicházím o rozum. Ale nemůžeš mě nechat na svobodě, kde můžu něco udělat.Někoho zabít. Prosím."
Přikývl. Sice jsem ho přesvědčila, ale ne na dlouho.
"Počkej." Zastavila jsem ho na okamžik. Najednou jsem pocítila šílenou touhu prožít si těch pár věcí, které ještě jdou. Naklonila jsem se k němu a políbila jsem ho. Vypadal překvapeně. Nebyl sám. Tak to by bylo. Můj první polibek. A když už jsme u toho, můžu to vzít pěkně důkladně. Řekla jsem slova, kterých se každý bojí a to hlavně proto, že se nedají vzít zpět. Ne, "Umřel ti pes" to není.
Podívala jsem se mu do očí a řekla jsem: "A mimochodem, miluju tě." Pokud předtím nevypadal na to, že dostane infat, tak teď určitě.
"Promiň já...já tě nemůžu zabít." Odložil pistoli na stolek a já mu jí znovu vtiskla do ruky.
"Já vím. To znám. To jsou nervy máš to před prvním zabitím. Přísahám, že tě to nebude bolet víc než mě." Navzdory situaci se zasmál.
"Jsi vtipná... a hodně divná." Řekl a vystřelil.

To byl příběh jedný celkem obyčejný puberťačky Sári. Můj příběh. Třeba si říkate : "Co to má saka být za příběh?" a "Kde je šťastný konec?". Musím vás zlklamat, toto není nějaký nudný příběh jako z románu, nebo od Disneyiho. Ne to byl můj život. A pokud si to skutečně říkáte, mám pro vás otázku: "Proč si myslíte, že nebyl šťastný?"

Jiná - 2.část

15. září 2013 v 19:48 | Roto |  Jiná
Rozbila jsem si koleno a hledala kohokoliv, kdo by mi pofoukal bolístku, jak jsem to viděla u jiných šťastných rodin. Nikoho jsem neviděla. Šla jsem dál po ulicích a vzpomínám si, že začalo pršet. Uslišela jsem za sebou kroky. Začala jsem se hrozně bát. Něco mi říkalo, abych začala utíkat. Ulice jsem nepoznávala, všechno se proměnilo ve velkou rudou šmouhu. Mami,... Pemýšlela jsem, co jsem udělala špatně. Kroky za mnou stále zesilovali. Někdo se blížil. Měla jsem malé nohy a byla jsem už unavená. Utíkala jsem však jak nejrychleji jsem mohla a schovala se do opuštěného domu. Nevěděla jsem sice kdo mě pronásleduje, ale rozhodně to nebyl přítel. A tak jsem udělala to jediné, co mi zbývalo, abych nepropadla panice. To jediné, co mě dokázalo držet při zdravém rozumu. Začala jsem snít. Místo krys s rudýma očima co výhružně prskaly jsem viděla koťátka s nádhernou bílou srstí, stejnou jako mýval můj kocourek Toby. Představovala jsem siže neležím na rozbité špinavé podlaze, ale v obrovském páláci, kde na schodech čeká má maminka a tiše se usmívá. Ano, moje maminka, která už je mrtvá. A můžu za to já.

Sedím v zavšiveným hotelu a myslím na doby, kdy bylo všechno jednoduché. Nebo méně složité. Vezmu do ruky dálkový ovladač. Kliknu na první kanál a tam se strašně leknu. Kouká na mě moje zubatá fotka. Usmívám se vlídně na fotografa, který mě fotí do školních novin. To jsem bydlela u babičky. Tekrát bylo léto a fotila jsem se s kamarádkami a nikdo si nemyslel, že jsem něčím zvláštní. Mysleli, že když řeknou "skoč", já se zeptám: "Jak vysoko?"
Zazubím se. To se spletli. U mé fotky mluví nějaká potvora, která si myslí, že když má nějaký titul a celý život leží v knihách, tak mě dokáže pochopit.
Ozve se klepání na dveře. "Kdo je?" Zeptám se ostražitě a vypnu televizi.
"Hádej." Vyzve mě hlas za dveřmi.
"Nemám náladu na návštěvy." Odcházím do kuchyně a nahlas zapnu mixér.
"To je náhoda, já taky ne!" Křičí hlas za dveřmi, aby ho bylo slyšet. Zamračím se a nakonec otevřu dveře.
"Čau, nesu pizzu!" Ve dveřích stojí ten kluk, kterého jsem potkala v uličce.
"Jak víš, kde... víš co? Ani mi to neříkej. Nezajímá mě to." Odcházím spět do kuchyně, tentokrát vypnout mixér.
"Ále no ták. Já na tobě vidím, jak moc to chceš vědět." Zazubí se. Nikdy jsem neviděla takhle sebestředného idiota.
"Tak mě šokuj." Sednu si do odporně žlutého křesla.
"Sledoval jsem tě." Prohlásí hrdě.
Přimhouřím oči. "Mazaný." Konstatuju.
"Tak co ty na to?" Zeptá se.
" Na co?" Zeptám se podrážděně.
"Na tu pizzu." Řekne, jako by to bylo úplně jasný.
Zasměju se. Tak on si myslí, že mě dokáže vyvést z míry? Zase další člověk, co se ve mě plete.
"Dej to sem." Beru mu krabici s ještě horkou pizzou přímo z rukou.
"Fuj, houby." Zamručím.
"Tys se mnou pizzu nevybírala, tak si nevymíšlej." Řekne na oko uraženě.
"Jsem na ně alergická." Odpovím.
"Promiň, to jsem nevěděl." Vezme do ruky jeden dílek pizzy a odloupe z ní všechny houby. potom své dílo chvíli pozoruje a pak mi ho podá.
"Lepší?" Zeptá se.Přikývnu.mám příliš velký hlad na to, abych spekulovala, jestli si umyl ruce.
"Jak dlouho tu jsi?" Zeptá se.
"Moc dlouho ne."
"A jak dlouho tu zůstaneš?"
"Zítra odjíždím."
"A kam?" To mě zarazí. Nechápu, proč to chce vědět a pojmu podezření. Co když to chce říct policii?
"Prostě daleko."
"Můžu jít s tebou?" Při té otázce mi zaskočí kus houbové pizzy bez hub v krku.
"Nemysli si, že je to jenom kvůli tobě, protože není. Už dlouho jsem chtěl odsud vypadnout a bylo by pohodlnější mít s sebou někoho, kdo se bude o tebe starat..." Pemýšlím, o co mu sakra jde. A nakonec, proč ne? Kdo by nechtěl rukojmí?
"Tak jo." Řeknu. "Vyrážíme brzo. Kde se sejdem?"

Nehtíky k sežrání

6. září 2013 v 18:33 | Roto |  Ostatní
Pěkné nehtíčky...Kdo by chtěl taky takové?




Jiná - 1.část

2. září 2013 v 16:21 | Roto |  Jiná
Ahoj, doufám, že se vám bude líbit i tato moje povídka. :)

"Co na to říkáš?" Zeptala jsem se hlídače. Rozmrzele jsem do něj kopla. Samozdřejmě mi neodpoví. Usmála jsem se. Mrtvoly nemluví. Chápu, vloupat se do nákupního centra se může zdát jako "pitomost", ale já to ale vidím jako odvahu. No a co, že jsem zabila hlídače? Nemůžu za to, že ten prodavač stihl zavolat do vedlejšího muzea a přivolal si kámoše. Teda, ne že by mu to pomohlo...Chvíli mi trvalo, než jsem opozdilého prodavače našla. A zabila.
A ten trouba hlídač mě u toho viděl. Co jsem měla dělat? Aspoň, že byl tak hloupý a nezavolal policii. Ten idiot si myslel, že na mě stačí sám. Zašklebila jsem se. Evidentně se spletl.
Svoje prokrvácené oblečení jsem vyměnila za krásné, čisté a nové. A co s pistolí? Nevím, patří do plastu? Prostě jsem ji hodila do prvního koše. Předtím jste mě mohli znát jako tmavovlásku Sáru, ale teď jsem blonďatá Sophie. Nic není jako dřív. Můj starý život je nadobro pryč. Už jsem se příliš dlouho zdržovala na místě činu, tak odcházím ke dveřím. Jesně, teď budou zamčené.Zamířím tedy do zadu do skladu. A tady je. Zadní vchod. Pouze pro zaměstnance a příležitostné vrahy. Možná si myslíte, když zabiju nějaký lidi, budu mít složitější věci na práci, než řešit jaké boty se hodí k černým legýnám a tryčku s mašličkou.
Ale to bych nebyla já Sára. Tedy teď Sophie. Vyplížila jsem se zadním vchodem ven do úzké uličky. Zarazila jsem se. Na konci té uličky jsem zahlédla pohyb. Strnula jsem. Nějaký člověk stál na konci uličky stál nějaký člověk a koukal na mě.
"Co tady děláš?" Zařvali jsme současně.
Odhodlaně jsem se za tím člověkem vydala. Abych pravdu řekla, doufala jsem, že se lekne a uteče, dnes už se mi nechtělo zabíjet. Ale když mi nedá jinou možnost, tak klidně. Ukázalo se, že je to kluk zhruba mého věku a také, že je tvrdohlavý a netrpělivý. Stál naproti mě se zkříženýma rukama na prsou a podupával nohou.
"Tak bude to?" Asi ho zabiju, tak co mu to neříct?
"Právě jsem vyloupila támhleten obchod, zabila dva lidi a ukradla balíček mátových žvýkaček." Řekla jsem a on se začal smát.
"Jsi vtipná...a taky trochu divná." Zasmála jsem se. Chudák neví, co se stalo poslednímu, co mi to řekl.