jiná - 3.část

21. září 2013 v 17:22 | Roto |  Jiná
Probudila jsem se a zmateně jsem se zakoukala do tmy. Ležela jsem na postely, která nebyla vůbec pohodlná.
Podívala jsem se do směrů, kde jsem v pokoji mívala okno. Byla tam studeně bíla zeď. Rozhlédla jsem se kolem dokola a zjistila jsem, že to není můj pokoj. Proboha, kde to jsem? Je tu zima. Hrozná zima.
Pohled mi padl na malé úzké okno, na kterém byly mříže. Stékaly po něm kapky deště, jako slzy. Jako by se samotné nebe rozhodlo, že mě bude litovat. V rohu místnosti stál kluk, měl černé vlasy a velice tmavé oči. A nádherný úsměv.
"Kde to jsem?" Zeptala jsem se.
"Pst!" Zasičel kluk.
Ztišila jsem hlas. "Jak se jmenuješ?"
Zasmál se. "jmenuju se Elliot." Řekl.
"Já jsem Sára. Povíš mi konečně, kde to jsem?"
Zasmál se a zavrtěl hlavou. Dveře se otevřely s příšeným vrzáním a dovnitř vešla přísně se tvářící žena s takovým vozíkem, který mívají pokojské v hotelech.
"Léky." Oznámila mi nevzrušeně a podala mi malý plastový kelímek. Vzala jsem si ho a podívala jsem se na Elliota. Ten si založil ruce na prsou a upřeně mě pozoroval.
"A co Elliot, ten nedostane nic?" Zeptala jsem se.
Žena vypadala zmateně. "Ale zlatíčko nikdo, kromě tebe tu nebydlí. Jsi tu sama." Oznámila mi a naznačila, abych si vzala léky. Ale já nebyla sama. Elliot mi přes místnost zamával na znaméní, že tu je. Pak na mě mrknul a ukázal na kelímek. " Copak vy ho nevidíte?" Nechápala jsem. "Nikdo tu není a sněz ty prášky."
Poslušně jsem je všechny spolkla a sledovala jsem, jak začal Elliot mizet.
Žena odešla se svým vozíkem a pečlivě zamkla dveře.
Kéž by měla pravdu když tenkrát říkala, že jsem sama. Zjistila jsem, že tu myšlenku Elliot nezdílí. Za nedlouho po tom co jsem si vzala prášky se vždy zase objevil. A pokaždé. když jsem si vzala prášky byl čím dál nesnesitelnější.
Jednou mi celou noc vyprávěl o svých želvách. Opravdu. Měl snad miliony želv a každá měla originální jméno. Celé noci jsem křičela, aby už byl sticha, ale nikdy nepřestal. Ze začátku přicházeli lidé s prášky, aby mě uklidnili a já mohla usnout. Později přestali chodit a já zůstala sama s Elliotem.
Pronásledoval mě snad roky, než se mi podařilo utéct. Avšak Elliot se nevzdává. Nikdy.

S trhnutím jsem se probudila. Zase zlé sny. Přešla jsem místnost k batohu nachystaného na můj útěk. Standartní vybavení. Peníze, oblečení, mentolky a pistole. A to nejdůležitější: lékarnička a mix mích oblíbených písní do auta. Vše z jednoho obchodního centra za rozumnou cenu. Totiž jako "pozornost podniku".
Oblékla jem si úžasné černé boty na podpatku, černé ryfle a růžové tryčko hlásající "Jsem kočka!". Vlasy jsem si stáhla do copů. Podívala jsem se do zrcadla a náhle na mě vykoukla Elliotova tvář.
Rychle jsem se oblékla a utíkala z hotelu.

Zaraženě jsem koukala střídavě na adresu na papírku a na ten nádhený obrovský dům před sebou. Proč by odsud chtěl někdo utíkat? Zazvonila jsem na dveře a otevřel mi ten kluk.
"Ty tady bydlíš?" Zeptala jsem se zvědavě.Zasmál se.
"Tak trochu." Řekl.
"Dáš si něco k pití?" Zeptal se.
"Nezdržuj. Tak jak jsme se domluvili. Odjedeme společně do Las Vegas a tam se naše cesty rozdělí. Měli bychom si pospíšit. Za osmadvacet minut jede autobus."
Povytáhl obočí. "A kdo říkal, že pojedeme autobusem. Mimochodem, asi mi vpadlo tvoje jméno."
" My nejedeme autobusem? A mimochodem nevypadlo. Neřekla jsem ti ho."
"A proč jsi mi neřekla jak se jmenuješ?" Chtěl vědět. Páni, je úplné jak osina v zadku. Už mě začínal rozčilovat. Nějakým šíleným způsobem mi připomínal Elliota. Vlasy měl sice světlejší a oči měl takové oříškové. Také byl opálenější než Elliot.
Jen kdyby nebyl tak šíleně otravný. Rezignovaně pokrčím rameny a rozhodnu se hrát na jistotu.
"Vždyť ty ses mi taky nepředstavil." Namítnu.
"Promiň, já jsem Elliot." Řekne a v očích se mu blískne. Já zase stuhnu. Žeby náhoda? Nevěřím na náhody.
Usměju se. "Já jsem Sophie."
"Pěkné jméno." Prohlásí. "Já vím." jinak bych si ho přece nevybrala. "Jo a mám s sebou mix písniček."
Usměje se. "Pojď se mnou."

Vede mě do garáže a já se nestačím divit. Je tam nádherné velké auto. Pohled mi ale skolouzne na stolek vedle auta. Je na něm pistole. Určitě si všiml, kam se dívám. Určitě si všiml, jak jsem ztuhla.Vezme ji do ruky a namíří ji na mě.
"Napadlo mě, že by se mohla hodit. Nechceš mi něco říct?"
"Pěkná puška?" Zkusím to.
" To nemyslím, nechceš mi říct o tom, proč utíkáš? Já to vím. Jsi nemocná. Můžu ti pomoct jestli chceš." Zadívá se na mě s nadějí. Asi čeká, že něco řeknu.
" Tak co ti mám povídat, když to víš?" Ruka s pistolí se mu chvěje.
"Tys je opravdu zabila? Ty lidi? Neviný lidi? Sophie, měli rodiny. Nechápeš to?"
"Ale chápu. Je to moc smutné. Ale řekni mi, co teď hodláš udělat."
"Zavolal jsem policii. Odvedou tě zpátka a ty se vyléčíš a budeš v bezpečí." Řekne. Začnu zuřivě kroutit hlavou.
"Ale ty to nechápeš! Já se tam nikdy nevrátím! Nechci být zase zavřená! Já se nikdy nevyléčím! Nejde to! Ty nic nechápeš! Nemůžu se vrátit k nočním můrám! Nemůžu.... uděláš pro mě něco?" Zeptám se.
"A co?" Vypadá znepokojeně.
"Zastřel mě."
" Ne to nemůžu. To by byla vražda. Já nejsem vrah."
" To nebude vražda. Vím že mě máš rád, tak mě nenecháš vrátit se do světa, ve kterém jenom čekám, až umřu a kde postupně přicházím o rozum. Ale nemůžeš mě nechat na svobodě, kde můžu něco udělat.Někoho zabít. Prosím."
Přikývl. Sice jsem ho přesvědčila, ale ne na dlouho.
"Počkej." Zastavila jsem ho na okamžik. Najednou jsem pocítila šílenou touhu prožít si těch pár věcí, které ještě jdou. Naklonila jsem se k němu a políbila jsem ho. Vypadal překvapeně. Nebyl sám. Tak to by bylo. Můj první polibek. A když už jsme u toho, můžu to vzít pěkně důkladně. Řekla jsem slova, kterých se každý bojí a to hlavně proto, že se nedají vzít zpět. Ne, "Umřel ti pes" to není.
Podívala jsem se mu do očí a řekla jsem: "A mimochodem, miluju tě." Pokud předtím nevypadal na to, že dostane infat, tak teď určitě.
"Promiň já...já tě nemůžu zabít." Odložil pistoli na stolek a já mu jí znovu vtiskla do ruky.
"Já vím. To znám. To jsou nervy máš to před prvním zabitím. Přísahám, že tě to nebude bolet víc než mě." Navzdory situaci se zasmál.
"Jsi vtipná... a hodně divná." Řekl a vystřelil.

To byl příběh jedný celkem obyčejný puberťačky Sári. Můj příběh. Třeba si říkate : "Co to má saka být za příběh?" a "Kde je šťastný konec?". Musím vás zlklamat, toto není nějaký nudný příběh jako z románu, nebo od Disneyiho. Ne to byl můj život. A pokud si to skutečně říkáte, mám pro vás otázku: "Proč si myslíte, že nebyl šťastný?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lory Lory | Web | 21. září 2013 v 17:36 | Reagovat

Ahoj,
máš moc pěkný blog!
Chtěla bych tě poprosit jstli bys jednou nehlasovala pro Lory tady  http://pirzka-rdjr.blog.cz/1309/1-sonc-5-kolo#komentar109190086
Děkuju moc, omlouvám se za spam a moc ráda oplatím :)

2 Natally Natally | Web | 23. září 2013 v 16:30 | Reagovat

Super! Jen jsem tajně doufala, že by to mohlo dopadnout dobře, ale co se dá dělat?! A nechtěla bys... se mnou psát nějakou povídku? ;)

3 Roto Roto | Web | 25. září 2013 v 17:29 | Reagovat

[1]: Moc děkuju Lory určitě se podívám.

[2]: Samozdřejmě! To bych moc ráda. Díky Natally :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama