Říjen 2013

ladri di occhi

28. října 2013 v 10:56 | Roto |  Téma týdne
Pozoruju Velkou Síň. Vím, co je můj úkol. Slyším nadšené, radostné výkřiky lidí. Vzhlédnu. Jistě. Nad Velkou Síní se vznáší letadla, která mají za úkol zastřelit prchající zloděje. Nikdo však není připraven na zloděje, jako jsme my. Nechci se vytahovat, ale v celé republice zaznamenala moje organizace největší úspěch.
Nic od korunovačních klenotů až po Golden Gate Bridge není před námi v bezpečí. Vím, jaké otázky se vám honí hlavou. Co chcete krást ve Velké Síni? Jak můžete ukrást most? Jak to, že vás nechytili, když jste prchali s mostem? Inu, všechno je možné. Teda, alespoň pro organizaci L.D.O., což je "ladri di occhi". Italsky to znamená "zloději očí", což je trochu nepřesný popis, co děláme. Dobře, hodně nepřesný. Stručně řečeno: Dokážeme se pohybovat jako duchové. Jako přízraky. Nikdo nic nevidí, nikdo nic neslyší. Až najednou "puf". Šperky jsou pryč, obrazy jsou pryč, peníze jsou pryč. Ale to už je příliš pozdě. Někdo by řekl že "máme štěstí", když se nám podaří nepozorovaně okrást prezidenta během tiskové konference, ale je v tom něco víc. Naše tajemnství je celkem prosté a dá se popsat jedním slovem a to "iluze". Jednoduché odvedení pozornosti a je to.
Bohužel není vůbec jednoduché ji vymyslet. Čímž se dostáváme k dnešku a k tomu, co chceme ukrást ve Velké Síni. Všichni lidé ví, že je naše organizace tak trochu "drzá". Že si děláme z policie a zákona tak trochu legraci, když jim majetek krademe přímo pod nosem. Dnes je v tom definitivně utvrdíme a staneme se "nesmrtelnými" skrz jejich slova.
bude to velkolepé a bude se o tom mluvit ještě celé roky. Ukradneme volební urny. Všechny. Co myslíte, jak dlouho jim bude trvat, než zvládnou výsledný chaos?

Pozoruju Velkou Síň a jsem celá napjatá. Dnes je to jiné. Celý úspěch a neúspěch závisí jen na mě. Já to vymyslela. Otočím se a odcházím od Velké Síně. Musím nastražit pastičku. Chápejte, nemůžu jen tak zvednout sluchátko, zavolat na policii a říct, že je tam bomba. Ne, kdyby se to stalo ve všech městech zároveň, bylo by to moc nápadné. Chce to něco mazanějšího.
Něco, aby všichni v republice okamžitě opustili volební mítnosti a všechno tam nechali. Chce to vyvolat menší paniku a davové šílenství se postará o své. Je to velice zajímavý proces.
Zavřete do místnosti padesát lidí a mezi ně postavte jednoho jediného člověka, co začne panikařit. Výsledek: začnou panikařit všichni.
Ale na to není čas. Máme jen pár minut. A lidí v celé republice je víc než padesát a do jedné místnosti bychom je strkali těžko. Ano, to je jedna z mála věcí, která je pro organizaci L.D.O. nemožná. Může vám to připadat smutné, ale i na nás platí fyzikální zákony. Otevírám dveře do malé místnosti na konci ulice. Na uvítanou mi na hlavu míří asi třicet pušek. "Sakra! To seš tak blbá, že si nemůžeš ani zapamatovat, že před vstupem máš říct jedno pitomý heslo?!" Prská na mě Dave. Abyste to pochopili, já celou akci organizuju a vymýšlím, ale on ji vede. Je asi o rok starší, ale má vyšší pravomoce a tak si myslí, že sežral veškerou moudrost světa. Sice bych ho párkrát -skoro vždycky- ráda praštila, ale musím se ovládat. Naštěstí jsem si na jeho kritiku vůči mé osobě zvykla a tak jsem prakticky imunní.
"Ahoj Dave, taky tě ráda vidím. Copak, dneska si stával špatnou nohou z postele, nebo co?" Říkám přátelsky. Vím, že to ho vytočí víc, než kdybych na něj začala taky křičet.
Něco zabručí a odejde. Snad abych šla na místo, nebo že se ze mě jednou zblázní a já se zazubím. Dnes je to snadné vítězství. Trochu mě mrzí že se ani nesnažil mi pořádně vynadat, ale jdu na místo.
Musím se začít rychle soustředit. Zuřivě ťukám do klávesnice heslo a své požadavky. Je to tu. Už to začíná.

Dave sedí na židli a zářivě se usmívá do kamery. Během vteřiny se na všech obrazovkách v republice během vteřiny objeví jeho obličej. "Vážení občané. Toto není vtip. Mluvím za celou organizaci L.D.O. a oznamuji vám, že vaše republika byla právě ukradena." Sotva to dořekne, nad hlavami nám hlasitě proletí stíhačky.
Několik bomb dopadne na předem vyklizené budovy. Vím, že tohle se děje všude po republice a také vím, že na ulicích téměř okamžitě propuká panika. "Teď, nebo nikdy." popadám svou tašku s falešnou volební urnou do rukou a odcházím ven za Davem.
Stíhačky krouží nad městy, lidé pobíhají dokola a někteří jsou zranění. Usměju se při pomyšlení, že v republice není nikdo by neznal naše jméno. Nikdo, kdo by nevěděl, co je organizace L.D.O..
Míříme k Velké Síni tři. Já, Dave a nějaký nováček. Shodli jsme se, že malá skupina bude nenápadnější. A tak po celé republice teď vychází tři lidé.
Nikdo nám nezahrazuje cestu. Což je trochu divné, ale zároveň nám to usnadní práci. Vcházíme do velké místnosti, ve které je přímo uprostřed malá volební urna. "Dokázali jsme to." Zašeptám ohromeně. Náhle ucítím ostrou bolest v zádech a padám k zemi. Ne. Je to past! Křičím, ale nic mi od bolesti nepomáhá. "Ne!" Křičí někdo a bere mou ruku do své. Pro tu ležím? Proč je podlaha mokrá? Nevím nic. Náhle tlak zesiluje a někdo mě prosí, abych zůstala, ale mám sílu zůstat? Propadám se do černého snu.

Píp. Píp. Jsem mrtvá? Jsem živá? Co mě drží za ruku? Proč mě bolí záda, když jsem mrtvá? Ne, pokud je po smrti bolest, tak ji nechci. Něco mě kouše do ruky, která hned začne svrbět. Když se moje ruka blíží k pokousanému místu, někdo mě po ní plácne. To už se mi nelíbí vůbec, otevírám oči a zamračeně se rozhlížím po pokoji. Hm, bílá. Fuj. Nemám ráda bílou. Tlak na pokousané ruce zesílí a já zjišťuju, že ji někdo svírá. A hodně silně.
"Nech tam doprčic tu hadičku, nebo podám žádost o tvém propuštění z organizace." Vedle mé postele sedí Dave a zase mi nadává. Ale ne doopravdy. Vidím, jak se přitom usmívá. "Jak to dopadlo?" Zeptám se. Splnila jsem akci? Doufám, že jo, jinak by to všechno byla jen ztráta času. "Fakt? Tohle ti vrtá hlavou? Jestli jsme byli úspěšní? Jiný člověk by se zeptal, jak to že jsem naživu." Zasměje se a pustí televizi.
"...předem promyšlené. Měl to být asi žert. Nic nebylo ukradeno. ovšem otázkou zůstává, proč v každém městě byla jednoznačná odpověď?" Ptá se reportérka. Ano, to je neobvyklé.
"A jaká to byla?" Ptá se jiný reportér.
"Ladri di occhi."

Anděl a křídla 3.část

27. října 2013 v 11:13 | Roto |  Anděl a křídla
Pátek 13.května, 10:30 hodin dopoledne, aneb jako by toho nebylo málo

Sedím u stolu a jako vždy nechávám mámu vymluvit. Co je s námi Meggan, pořád máme "rodiné porady". Jinými slovy: já si kreslím na kus papíru a předstírám, že jsem úplně někde jinde. Táta čte noviny a snaží se vypadat, že poslouchá. Llistuje novinami a čte si kreslené komiksi, které mají odlehčit atmosféru. Táta je miluje. Myslím, že mu to máma moc nebaští, protože celkem často v půlce mamčina vážného rozhovoru propukne v hlasitý smích. A co dělá Meggan? Ta skutečně poslouchá.
A tak máma mluví a mluví, Megga poslouchá a horlivě přikyvuje, táta si čte a směje se zelené pokusné opici, kterou ne a ne zabít a já si kreslím a přemýšlím, jaké asi mají v Karibiku počasí. Prostě jako každý jiný normální týden.
"Sue, posloucháš mě?! Mluvím s tebou!" Sakra. A je spláchnuto!
"Jasně...ehm, já nevím. Těžká volba. Co si myslíš ty?" Zeptám se. Evidentně špatná odpověď. Mámin obličej mění všechny barvy. Přemýtám, jak by zareagovala, kdybych namítla, že s jejím talentem na změnu všech barev duhy v obličeji běhém pár vteřin jí čeká slibná budoucnost u cirkusu.
"Ptám se-" Začne, ale přeruší jí výkřik. Někdo před domem ječí, jako by mu šlo o život. Nevím, kdo to ječí, ale mám chuť ho obejmout. Zachránil mi tím bezpochyby život. Nicméně se asi nedozvím, na co se máma ptala.
Máma přejde k oknu a odhrne záclonu zrovna když zeď u níž stojí vylétne do vzduchu. Všude se válejí kusy fialové zdi. Máma leží na zemi a my jsme paralizováni strachem. Táta odloží noviny a vrhá se k mámě.
"Helen...!" Křičí a třese mámou, která bezvládně leží na zemi.
Z dálky k nám doléhali hlasy, které se postupně blíží. A náhle k nám do obývacího pokoje vejde aspoň osm lidí.
"Okamžitě opusťte můj dům!" Zařval táta nemilosrdně. Takhle jsem ho ještě nikdy neslyšela mluvit. Sama bych se ho bála. Do toho, tati! Fandila jsem mu vduchu.
Před skupinu lidí vystoupí jeden muž. Má tmavé vlasy a tmavé oči. Může mu být asi něco kolem čtyřiceti a má...křídla?
"Prosím vás, nechceme dělat potíže. Jen si něco zjistíme a hned půjdeme." Když promluvil, skoro to vypadalo, jako by to byl táta, kdo se zbláznil.
"Nechcete dělat potíže?! Právě jste vyhodili do vzduchu zeď mého domu!" Ani jsem nevěděla, že táta taky umí měnit barvy v obličeji. Ale na mámě to vypadá děsivěji.
Cizí muž s křídli zamává rukama a táta odletí až k protější zdi, do které tvrdě narazí a sveze se na podlahu.
"Hledejte znamení!" Říká svým lidem.
Tři z nich šli k mámě, tři z nich k tátovi a dva se šli podívat po domě. Když se k nám blížil jeden z nich, pevně jsem k sobě tiskla Meggan. Nedovolím, aby i jí ublížili. Byla jsem připravena ji bránit. A pak stál před námi. Nevypadal, že by byl starší, než já. Měl černé vlasy a tmavé oči.
Zavrtěla jsem hlavou ve znamení: "Prosím, ne." Buď to nepochopil, nebo byl prostě jen idiot, protože zařval: "Tady jsou dvě!" a popadnul nás každou do jedné ruky. Nasupeně jsem mu vší silou dupla na nohu. Zavil bolestí. Dobře mu tak blbečkovi. Hodil nás na podlahu před toho muže, ketrý zjevně rozhodoval.
"Kolik vás tu bydlí?" Chtěl vědět okřídlený velitel.
"Proč bych vám to měla říkat?" Ptám se rozčíleně a něco mě tvrdě praští do obličeje.
Poznala jsem, že to je ten blbeček, co nás přinesl.
"Asi mají ten svůj přístup v rodině." Řekl a pak se svému vtipu zasmál.Sebrala jsem veškerou svoji odvahu -nebylo jí zrovna moc- a plivla jsem mu do obličeje. A on mě znovu praštil. Alespoň se přestal smát.
"Nikdo další tu nebydlí." Vyhrkla rychle Meggan.
"Dobře maličká. Přiveďte Marmu." Pochválil ji velitel. Do místnosti vchází paní v dlouhých zelených šatech, dlouhých až na zem, které jí zakravají snad každý kousek těla, ale na zádech mají díry akorát pro křídla šedé barvy. Může jí být něco kolem padesáti, ale chodí velice pomalu. Nejprve přiklekne k mámě a prohlíží si její dlaň, až jí dlouhé šedé vlasy spadnou do obličeje. Mlaskne a nespokojeně zavrtí hlavou. Potom, přejde k tátovi a udělá úplně to samé.
Sleduji, jak se zájmem obrací i ruku Meggan, ale poté zase zavrttí hlavou. "Co to sakra-" Nedokončím, protože se otevírají dveře a do nich vtrhají lidé po zuby ozdrojení.
"Rychle! Pryč!" Křičí okřídlený velitel a všichni začínají mávat křídly. Zvedám hlavu a vidím sedm děr ve stropu. Ten blbeček za mnou se také chystá odletět a pouští nás, ale jeden ozbrojenec ho zasahuje puškou do hlavy. A pak padá na zem. Asi bych měla mít radost, že mu to někdo oplatil. Ale proč ji nemám?

Anděl a křídla 2.část

13. října 2013 v 18:07 | Roto |  Anděl a křídla
Pátek 13. května, 4 hodiny ráno, aneb toho dne dříve

Do pokoje pronikají první paprsky světla. Dnes v noci nedokážu spát. Pořád se otáčím na matraci. Vím v čem je problém. Matrace je moc měkká. Když na stěně ukazují čtyři hodiny, tak svou snahu o spának vzdám a vstávám z postele. No dobře, při zpětném pohledu zjišťuji, že zas tak šťastný a veselý den to nebyl.
Ale co? Vstávám a praštím se o skříň. Do palce u nohy mi vniká ohromná bolest. "Pro šťestí." Zašvitoří Meggan převalí se na druhý bok a opět usíná. O mě se však pokouší záchvat hněvu. Bla, bla, bla. Takové hlouposti říká pořád.
Měla jsem velký pokoj, celý sama pro sebe. Potom se k nám přistěhovala Meggan. Doteď si vyčítám, že jsem jí nabídla svůj pokoj. Pro nás dvě není můj pokoj prostě dost velký. Začínám si myslet, že pro nás dvě není dost velká ani tahle planeta. Ne že bych Meggan nějak nesnášela. To ne. Ale bohužel má nepříjemný zlozvyk. Chce žít zdravě. To je sice roztomilé, ale pořád kvůli tomu přestavuje nábytek v pokoji. V mém pokoji!
Upřímě mi je jedno, jestli mi do pokoje náhodou neprochází špatná energie. Nebo jestli si snad svým klením a nadáváním kazím karmu, nebo co to neustále plácá. Já si přece nebudu brát do svého vlastního pokoje mapu!
Pokoušela jsem se to vysvětlit mámě, ale to rovnou můžu vyjít na dvůr a tancovat tanec deště, dokud nezačne pršet. Jako bych jí slyšela: "Vždyť je jí teprve osm..." a "...Buď na ni milá. Zrovna přišla o rodiče. Ani nevíš, jak to pro ni musí být těžké...". Takže každé ráno musím poslušně vrážet do skříní, jen když chci jít na záchod.
Když otevírám dveře, vezmu příliš prudce za kliku a praštím se dveřmi do nosu. Začnu křičet a nadávat, což zase budí Meggan. "Jsi v pořádku?" Ptá se rozespale. Má až neuvěřitelně lehký spánek. Stačí aby špendlík spadl na zem a už je vzhůru. "Vypadám, že jsem?" Vyštěknu podrážděně. Přidávám si na imaginární seznam, že se jí za to pak musím omluvit, ale už mizím v koupelně. Je mi jasné, že zase hned usne. A při troše štěstí si na mou podrážděnost nebude stěžovat.
Když dorazím do kuchyně, hned se ženu k ledničce. Zmáčknu pár tlačítek, otevírám ji a beru si horkou kávu v hrnku s nápisem "Pro štěstí", který patří Meggan. Ona ho ale nepotřebuje. Podle ní je všechno pro štěstí. Šlápneš do psí hromádky? "Pro štěstí." Spadne ti na hlavu kominík? "Pro štěstí." Souseda sežere zmutovaná vačice? Ano, samozřejmně "Pro štěstí.". Upíjím horkou kávu přistoupím ke stolu a zmáčknu pár tlačítek. Ihned se objeví tvář reportérky, jejíž jméno si nemohu zapamatovat.
"...Ano Bobe, je to opravdu strašlivé. Z celé vesnice zůstali jen trosky. Našlo se jen dvacet živých lidí, kteří vypráví o hrůze, kterou zažili. Z nebe se prý snesl nějaký muž s křídli a začal ničit domy a zabíjet rodiny. Pouze dvaceti se podařilo uprchnout." Se zájmem sleduji blonďatou redaktorku se zelenýma očima. Jsem si na sto procent jistá, že si nechala geneticky upravit. Ano, tato novinka se stala velice oblíbenou mezi různými celebritami. Ani Bob nevypadá se zelenými vlasy a modrýma očima, že se takhle už narodil.
"Salleene, je možné, že by se vrátili?" Ptá se Bob. Pochybuji že jméno Salleene dala reportérce její máma. Dnes se upravuje úplně všechno. Ale což, je to jejich volba a když kvůli tomu mrhají penězy, je to asi jejich věc. Nemám moc ráda Denní Zprávy, ale když se vzbudíte moc brzo, co jiného chcete dělat? Denní Zprávy to ale trochu moc předvádí. Vymíšlejí si různé báchorky a tak díky lidskému strachu roste jejich sledovanost. To samozřejmě nemůžu říct nahlas. Ale něco na těch rozbitých vesnicích mi připadá pravdivé.A Salleene pokračuje: "Obávám se, že ano Bobe. Měli bychom lidi nabádat k opatrnosti. Milí občané, Andělé se vrátili." Stojím v kuchyni a přemšlím, jestli toto nebezpečí je pravdivé. Není možné, aby se znovu vrátili. Nesmí být.

Anděl a křídla 1 část

6. října 2013 v 14:20 | Roto |  Anděl a křídla
Zelená, rudá a bílá. Zelená světla vrtulníku létající nad hlavami křičících lidí. Rudé světlo vycházejícího slunce na znamení toho, že přesto, co se tady děje teď a nyní, naše planeta se nepřestane otáčet. A bílé světlo reflektorů, které svítily na andělovu hlavu. Anděl byl připoutaný uproustřed arény ke kovovému sloupu a šedé, ošklivé a studené řetězy se mu ovíjely kolem rukou a zařezávaly až do krve.
Tvář anděla byla pokrytá slzami a jeho vlastí krví a anděl jen tiše zíral na svá křídla, která ležela uříznutá před ním. Kdysi byla snad krásná, hrdá a bílá, teď však neměla ani stopy po své dřívější velkoleposti.Náhle se stalo něco, s čím nikdo nepočítal.
Anděl se zářivě usmál a podíval se na všechny ty lidi kolem, kteří se přišli podívat na jeho konec. Jako by si chtěl zapamatovat každičký detail v obličeji každého jednotlivce. A pak se podíval na oblohu.
Všechno se pak začalo dít najednou. Lidé křičeli a utíkali pryč. Anděl se smál a vrtulníky začaly padat jako nádherné, zelené hvězdy.
A pak anděl začal hořet. Všech se zmocnila panika. Nechat anděla umřít, nebo ho uhasit? Hořet začala i křídla pět metrů před ním. Anděl se setkal pohledem se mnou. Všechno se náhle začalo vlnit, přeměňovat a ohýbat.
A teď tam stojím já. Já hořím. To mě se zařezávají kovová pouta kolem rukou. Moje křídla.... Ta bolest! Slyším křik lidí, vidím jak utíkají pryč. Nikdo mi nepomůže. Teď už chápu, ale za jakou cenu? Jak jsem mohla být tak naivní?
Podívám se do davu a vidím, že jen jeden člověk neutíká. Jen jeden tam stojí a ohromeně kouká na mě. Křičím bolestí, ale nikdo mě neběží uhasit. A potom spatřím jeho, anděla, jak si klidně razí cestu pryč davem. Hledám pomoc. Vidí moje rodina, že došlo k chybě? Dostanou mě pryč? Vrtulníky pořád padají a já myslím na to, jak jsem se dnes ráno vzbudila a myslela si, že se dnes nemůže stát nic špatného.