Anděl a křídla 3.část

27. října 2013 v 11:13 | Roto |  Anděl a křídla
Pátek 13.května, 10:30 hodin dopoledne, aneb jako by toho nebylo málo

Sedím u stolu a jako vždy nechávám mámu vymluvit. Co je s námi Meggan, pořád máme "rodiné porady". Jinými slovy: já si kreslím na kus papíru a předstírám, že jsem úplně někde jinde. Táta čte noviny a snaží se vypadat, že poslouchá. Llistuje novinami a čte si kreslené komiksi, které mají odlehčit atmosféru. Táta je miluje. Myslím, že mu to máma moc nebaští, protože celkem často v půlce mamčina vážného rozhovoru propukne v hlasitý smích. A co dělá Meggan? Ta skutečně poslouchá.
A tak máma mluví a mluví, Megga poslouchá a horlivě přikyvuje, táta si čte a směje se zelené pokusné opici, kterou ne a ne zabít a já si kreslím a přemýšlím, jaké asi mají v Karibiku počasí. Prostě jako každý jiný normální týden.
"Sue, posloucháš mě?! Mluvím s tebou!" Sakra. A je spláchnuto!
"Jasně...ehm, já nevím. Těžká volba. Co si myslíš ty?" Zeptám se. Evidentně špatná odpověď. Mámin obličej mění všechny barvy. Přemýtám, jak by zareagovala, kdybych namítla, že s jejím talentem na změnu všech barev duhy v obličeji běhém pár vteřin jí čeká slibná budoucnost u cirkusu.
"Ptám se-" Začne, ale přeruší jí výkřik. Někdo před domem ječí, jako by mu šlo o život. Nevím, kdo to ječí, ale mám chuť ho obejmout. Zachránil mi tím bezpochyby život. Nicméně se asi nedozvím, na co se máma ptala.
Máma přejde k oknu a odhrne záclonu zrovna když zeď u níž stojí vylétne do vzduchu. Všude se válejí kusy fialové zdi. Máma leží na zemi a my jsme paralizováni strachem. Táta odloží noviny a vrhá se k mámě.
"Helen...!" Křičí a třese mámou, která bezvládně leží na zemi.
Z dálky k nám doléhali hlasy, které se postupně blíží. A náhle k nám do obývacího pokoje vejde aspoň osm lidí.
"Okamžitě opusťte můj dům!" Zařval táta nemilosrdně. Takhle jsem ho ještě nikdy neslyšela mluvit. Sama bych se ho bála. Do toho, tati! Fandila jsem mu vduchu.
Před skupinu lidí vystoupí jeden muž. Má tmavé vlasy a tmavé oči. Může mu být asi něco kolem čtyřiceti a má...křídla?
"Prosím vás, nechceme dělat potíže. Jen si něco zjistíme a hned půjdeme." Když promluvil, skoro to vypadalo, jako by to byl táta, kdo se zbláznil.
"Nechcete dělat potíže?! Právě jste vyhodili do vzduchu zeď mého domu!" Ani jsem nevěděla, že táta taky umí měnit barvy v obličeji. Ale na mámě to vypadá děsivěji.
Cizí muž s křídli zamává rukama a táta odletí až k protější zdi, do které tvrdě narazí a sveze se na podlahu.
"Hledejte znamení!" Říká svým lidem.
Tři z nich šli k mámě, tři z nich k tátovi a dva se šli podívat po domě. Když se k nám blížil jeden z nich, pevně jsem k sobě tiskla Meggan. Nedovolím, aby i jí ublížili. Byla jsem připravena ji bránit. A pak stál před námi. Nevypadal, že by byl starší, než já. Měl černé vlasy a tmavé oči.
Zavrtěla jsem hlavou ve znamení: "Prosím, ne." Buď to nepochopil, nebo byl prostě jen idiot, protože zařval: "Tady jsou dvě!" a popadnul nás každou do jedné ruky. Nasupeně jsem mu vší silou dupla na nohu. Zavil bolestí. Dobře mu tak blbečkovi. Hodil nás na podlahu před toho muže, ketrý zjevně rozhodoval.
"Kolik vás tu bydlí?" Chtěl vědět okřídlený velitel.
"Proč bych vám to měla říkat?" Ptám se rozčíleně a něco mě tvrdě praští do obličeje.
Poznala jsem, že to je ten blbeček, co nás přinesl.
"Asi mají ten svůj přístup v rodině." Řekl a pak se svému vtipu zasmál.Sebrala jsem veškerou svoji odvahu -nebylo jí zrovna moc- a plivla jsem mu do obličeje. A on mě znovu praštil. Alespoň se přestal smát.
"Nikdo další tu nebydlí." Vyhrkla rychle Meggan.
"Dobře maličká. Přiveďte Marmu." Pochválil ji velitel. Do místnosti vchází paní v dlouhých zelených šatech, dlouhých až na zem, které jí zakravají snad každý kousek těla, ale na zádech mají díry akorát pro křídla šedé barvy. Může jí být něco kolem padesáti, ale chodí velice pomalu. Nejprve přiklekne k mámě a prohlíží si její dlaň, až jí dlouhé šedé vlasy spadnou do obličeje. Mlaskne a nespokojeně zavrtí hlavou. Potom, přejde k tátovi a udělá úplně to samé.
Sleduji, jak se zájmem obrací i ruku Meggan, ale poté zase zavrttí hlavou. "Co to sakra-" Nedokončím, protože se otevírají dveře a do nich vtrhají lidé po zuby ozdrojení.
"Rychle! Pryč!" Křičí okřídlený velitel a všichni začínají mávat křídly. Zvedám hlavu a vidím sedm děr ve stropu. Ten blbeček za mnou se také chystá odletět a pouští nás, ale jeden ozbrojenec ho zasahuje puškou do hlavy. A pak padá na zem. Asi bych měla mít radost, že mu to někdo oplatil. Ale proč ji nemám?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Betty Betty | Web | 27. října 2013 v 14:36 | Reagovat

pěkné :D

2 Roto Roto | E-mail | Web | 27. října 2013 v 16:06 | Reagovat

[1]: Moc děkuju Betty :-D

3 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 16. listopadu 2013 v 19:15 | Reagovat

úúú, anjelskú tématiku som nečítala už nejaký čas (nepočítam SPN fanfiction, lebo tam majú príšerky všetkých druhov). :D Jednoznačne budem pokračovať v čítaní, keď budem mať čas. :)
P.S.: Rada ťa vezmem do AFFS. :) Idem si ťa zapísať. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama