ladri di occhi

28. října 2013 v 10:56 | Roto |  Téma týdne
Pozoruju Velkou Síň. Vím, co je můj úkol. Slyším nadšené, radostné výkřiky lidí. Vzhlédnu. Jistě. Nad Velkou Síní se vznáší letadla, která mají za úkol zastřelit prchající zloděje. Nikdo však není připraven na zloděje, jako jsme my. Nechci se vytahovat, ale v celé republice zaznamenala moje organizace největší úspěch.
Nic od korunovačních klenotů až po Golden Gate Bridge není před námi v bezpečí. Vím, jaké otázky se vám honí hlavou. Co chcete krást ve Velké Síni? Jak můžete ukrást most? Jak to, že vás nechytili, když jste prchali s mostem? Inu, všechno je možné. Teda, alespoň pro organizaci L.D.O., což je "ladri di occhi". Italsky to znamená "zloději očí", což je trochu nepřesný popis, co děláme. Dobře, hodně nepřesný. Stručně řečeno: Dokážeme se pohybovat jako duchové. Jako přízraky. Nikdo nic nevidí, nikdo nic neslyší. Až najednou "puf". Šperky jsou pryč, obrazy jsou pryč, peníze jsou pryč. Ale to už je příliš pozdě. Někdo by řekl že "máme štěstí", když se nám podaří nepozorovaně okrást prezidenta během tiskové konference, ale je v tom něco víc. Naše tajemnství je celkem prosté a dá se popsat jedním slovem a to "iluze". Jednoduché odvedení pozornosti a je to.
Bohužel není vůbec jednoduché ji vymyslet. Čímž se dostáváme k dnešku a k tomu, co chceme ukrást ve Velké Síni. Všichni lidé ví, že je naše organizace tak trochu "drzá". Že si děláme z policie a zákona tak trochu legraci, když jim majetek krademe přímo pod nosem. Dnes je v tom definitivně utvrdíme a staneme se "nesmrtelnými" skrz jejich slova.
bude to velkolepé a bude se o tom mluvit ještě celé roky. Ukradneme volební urny. Všechny. Co myslíte, jak dlouho jim bude trvat, než zvládnou výsledný chaos?

Pozoruju Velkou Síň a jsem celá napjatá. Dnes je to jiné. Celý úspěch a neúspěch závisí jen na mě. Já to vymyslela. Otočím se a odcházím od Velké Síně. Musím nastražit pastičku. Chápejte, nemůžu jen tak zvednout sluchátko, zavolat na policii a říct, že je tam bomba. Ne, kdyby se to stalo ve všech městech zároveň, bylo by to moc nápadné. Chce to něco mazanějšího.
Něco, aby všichni v republice okamžitě opustili volební mítnosti a všechno tam nechali. Chce to vyvolat menší paniku a davové šílenství se postará o své. Je to velice zajímavý proces.
Zavřete do místnosti padesát lidí a mezi ně postavte jednoho jediného člověka, co začne panikařit. Výsledek: začnou panikařit všichni.
Ale na to není čas. Máme jen pár minut. A lidí v celé republice je víc než padesát a do jedné místnosti bychom je strkali těžko. Ano, to je jedna z mála věcí, která je pro organizaci L.D.O. nemožná. Může vám to připadat smutné, ale i na nás platí fyzikální zákony. Otevírám dveře do malé místnosti na konci ulice. Na uvítanou mi na hlavu míří asi třicet pušek. "Sakra! To seš tak blbá, že si nemůžeš ani zapamatovat, že před vstupem máš říct jedno pitomý heslo?!" Prská na mě Dave. Abyste to pochopili, já celou akci organizuju a vymýšlím, ale on ji vede. Je asi o rok starší, ale má vyšší pravomoce a tak si myslí, že sežral veškerou moudrost světa. Sice bych ho párkrát -skoro vždycky- ráda praštila, ale musím se ovládat. Naštěstí jsem si na jeho kritiku vůči mé osobě zvykla a tak jsem prakticky imunní.
"Ahoj Dave, taky tě ráda vidím. Copak, dneska si stával špatnou nohou z postele, nebo co?" Říkám přátelsky. Vím, že to ho vytočí víc, než kdybych na něj začala taky křičet.
Něco zabručí a odejde. Snad abych šla na místo, nebo že se ze mě jednou zblázní a já se zazubím. Dnes je to snadné vítězství. Trochu mě mrzí že se ani nesnažil mi pořádně vynadat, ale jdu na místo.
Musím se začít rychle soustředit. Zuřivě ťukám do klávesnice heslo a své požadavky. Je to tu. Už to začíná.

Dave sedí na židli a zářivě se usmívá do kamery. Během vteřiny se na všech obrazovkách v republice během vteřiny objeví jeho obličej. "Vážení občané. Toto není vtip. Mluvím za celou organizaci L.D.O. a oznamuji vám, že vaše republika byla právě ukradena." Sotva to dořekne, nad hlavami nám hlasitě proletí stíhačky.
Několik bomb dopadne na předem vyklizené budovy. Vím, že tohle se děje všude po republice a také vím, že na ulicích téměř okamžitě propuká panika. "Teď, nebo nikdy." popadám svou tašku s falešnou volební urnou do rukou a odcházím ven za Davem.
Stíhačky krouží nad městy, lidé pobíhají dokola a někteří jsou zranění. Usměju se při pomyšlení, že v republice není nikdo by neznal naše jméno. Nikdo, kdo by nevěděl, co je organizace L.D.O..
Míříme k Velké Síni tři. Já, Dave a nějaký nováček. Shodli jsme se, že malá skupina bude nenápadnější. A tak po celé republice teď vychází tři lidé.
Nikdo nám nezahrazuje cestu. Což je trochu divné, ale zároveň nám to usnadní práci. Vcházíme do velké místnosti, ve které je přímo uprostřed malá volební urna. "Dokázali jsme to." Zašeptám ohromeně. Náhle ucítím ostrou bolest v zádech a padám k zemi. Ne. Je to past! Křičím, ale nic mi od bolesti nepomáhá. "Ne!" Křičí někdo a bere mou ruku do své. Pro tu ležím? Proč je podlaha mokrá? Nevím nic. Náhle tlak zesiluje a někdo mě prosí, abych zůstala, ale mám sílu zůstat? Propadám se do černého snu.

Píp. Píp. Jsem mrtvá? Jsem živá? Co mě drží za ruku? Proč mě bolí záda, když jsem mrtvá? Ne, pokud je po smrti bolest, tak ji nechci. Něco mě kouše do ruky, která hned začne svrbět. Když se moje ruka blíží k pokousanému místu, někdo mě po ní plácne. To už se mi nelíbí vůbec, otevírám oči a zamračeně se rozhlížím po pokoji. Hm, bílá. Fuj. Nemám ráda bílou. Tlak na pokousané ruce zesílí a já zjišťuju, že ji někdo svírá. A hodně silně.
"Nech tam doprčic tu hadičku, nebo podám žádost o tvém propuštění z organizace." Vedle mé postele sedí Dave a zase mi nadává. Ale ne doopravdy. Vidím, jak se přitom usmívá. "Jak to dopadlo?" Zeptám se. Splnila jsem akci? Doufám, že jo, jinak by to všechno byla jen ztráta času. "Fakt? Tohle ti vrtá hlavou? Jestli jsme byli úspěšní? Jiný člověk by se zeptal, jak to že jsem naživu." Zasměje se a pustí televizi.
"...předem promyšlené. Měl to být asi žert. Nic nebylo ukradeno. ovšem otázkou zůstává, proč v každém městě byla jednoznačná odpověď?" Ptá se reportérka. Ano, to je neobvyklé.
"A jaká to byla?" Ptá se jiný reportér.
"Ladri di occhi."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Johanz Johanz | E-mail | Web | 28. října 2013 v 17:04 | Reagovat

Super mi zase vyšlo "tutti fruti" :-D

2 xo xo | 28. října 2013 v 17:39 | Reagovat

Asi se fakt moc díváš na ty Upíří deníky.. Jinak jsem ten tvůj článek vůbec nepochopila, ale jinak v pohodě ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama