Listopad 2013

Anděl a křídla 4.část

17. listopadu 2013 v 18:25 | Roto |  Anděl a křídla
Pátek 13. května, 10 hodin v noci
Takže je to oficiální. Naši zemi napadli Andělé, hrůzné bytosti, naši nepřátelé. Kdysi měli stát vedle naší země, ale zcela ho rozvrátili. Byli šílení a krutí. To u nich vzniklo přepisování DNA kódu, oni to vynalezli. Oni ale nechtěli jenom změnit výšku, barvu očí, nebo velikost nosu. Ne, oni mířili daleko výš.
Všichni byli nadšeni představou, že by byl člověk schopen létat bez letadel. Strašlivě dlouho nad tím vědci dumali, ale jejich uměle vyrobená křídla byla moc těžká na to, aby se vznesla. Ale poté, co vynalezli ten stroj na upravování DNA, nic se nezdálo nemožné. A pak se to prostě stalo. Najali si sto lidí na neschválené testování na lidech "v zájmu pokroku". Kamarádčin bratr se tam také dostal.
Co se stalo, bylo hrozné překvapení. Pouze dvacet lidí nezešílelo. Pouze dvaceti lidem narostly krásná křídla místo znetvořených pahýlů. Jen dvacet přežilo. Neví se proč, ale rozvynuli se u nich nevýdané schopnosti. Včetně schopnosti tvořit další vlastního druhu pomocí nějakého jejich "soustředění", nebo čeho. Nikdo kromě jich samých neví jak to funguje. Slyšela jsem, že jen pár z nás má předpoklady k tomu stát se jedním z nich. Je to prý nějaké nedokončení, nějaká mezera v našem DNA kódu. Což mě znepokojuje. Kdo by chtěl vědět, že je nedokonalý? Že je chybný?
Také jsem slyšela, že své vlastnosti využívají zejména k nadvládě nad námi. K loupení, vraždění, vymívání mozků. A při všech těch věcech, jsem ráda, že jednoho z nich dnes večer popravíme. Konečně jim to začínáme opláset. A oni budou litovat svých činů a prosit o milost, která jim nebude dopřána.


Zelená, rudá a bílá. Byli jsme na popravišti. Zraky všech se upírali na osobu dole.Zelená světla vrtulníku létající nad hlavami křičících lidí. Všichni utichli a poslouchali, jaký rozsudek bude usnesen. Rudé světlo vycházejícího slunce na znamení toho, že přesto, co se tady děje teď a nyní, naše planeta se nepřestane otáčet. Ta nejhorší možná věc. A bílé světlo reflektorů, které svítily na andělovu hlavu. Poznala jsem v něm toho mého návštěvníka, co mě praštil. Anděl byl připoutaný uproustřed arény ke kovovému sloupu a šedé, ošklivé a studené řetězy se mu ovíjely kolem rukou a zařezávaly až do krve. Nevím proč, ale bylo mi ho líto.
Tvář anděla byla pokrytá slzami a jeho vlastí krví a anděl jen tiše zíral na svá křídla, která ležela uříznutá před ním. V tu chvíli jsem zahlédla prchavý pohyb po mé levici. Kdysi byla snad krásná, hrdá a bílá, teď však neměla ani stopy po své dřívější velkoleposti. Vedle mě se zjevil nějaký kluk, který mi byl povědomí. Náhle se stalo něco, s čím nikdo nepočítal.
Anděl se zářivě usmál a podíval se na všechny ty lidi kolem, kteří se přišli podívat na jeho konec. Zvláště se pak podíval na toho povědomého kluka a kývnul. A pak se podíval na oblohu.
Všechno se pak začalo dít najednou. Lidé křičeli a utíkali pryč. Anděl se smál a vrtulníky začaly padat jako nádherné, zelené hvězdy. Povědomý kluk se usmál a povytáhnul obočí.
A pak Anděl začal hořet. Všech se zmocnila panika, až na toho kluka vedle. ten jen stál a usmíval se. Lidé běhali kolem. Nechat anděla umřít, nebo ho uhasit? Hořet začala i křídla pět metrů před ním. Anděl se setkal pohledem se mnou. Všechno se náhle začalo vlnit, přeměňovat a ohýbat.
A teď tam stojím já. Já hořím. To mě se zařezávají kovová pouta kolem rukou. Moje křídla.... Ta bolest! Slyším křik lidí, vidím jak utíkají pryč. Nikdo mi nepomůže. Teď už chápu, ale za jakou cenu? Jak jsem mohla být tak naivní?
Podívám se do davu a vidím, že jen jeden člověk neutíká. Povědomí kluk tam stále stojí a ohromeně na mě kouká. Křičím bolestí, ale nikdo mě neběží uhasit. A potom spatřím jeho, anděla, jak si klidně razí cestu pryč davem. Hledám pomoc. Vidí moje rodina, že došlo k chybě? Dostanou mě pryč? Známému klukovi co byl vedle mě se v obličejí mísí dvě emoce. Radost a smutek. Najdev davu Anděla a zamračí se na něj. Nevím, jak je to možné, ale slyším, jak mu říká: "Tos podělal!" No skvělí. Dnešek nemohl být lepší.

Bílá peřina 2

13. listopadu 2013 v 18:38 | Roto |  Bílá peřina
Tuhle povídku už dávno jsem psala a někdo podotýkal, že je moc krátká na to, aby se mohla líbit, nebo nelíbit. Každopádně, rozhodla jsem se, že bych pro ty, kterým se má povídka zdála zajímavá, napsala pokračování. Nevím, jestli si vzpomínáte na první část, ale najdete ji tady.

Vánice už ustala a tak se Magie rozhodla, že se vydá hledat bratra a maminku. Natáhla si svoje růžové kozačky s kytičkami oranžové barvy, velký oranžový kabát, červenou čepici a nejteplejší rukavice co našla. Ještě doběhla do kuchyně a vzala si fialový batoh, který dostala k Vánocům od bratra.
Její maminka se nevracela několik hodin a Magii přemohly obavy. Zapískala na border kolíi Tessii, kterou si pořídili před sedmi lety. Tessie se zvedla a začala poskakovat radostí, že se dostane ven. Magie vyšla ven a pečlivě zamkla dům. Sice si sundala rukavice jen na chvíly, ale i za tak krátkou dobu ji znecitlivěly prsty chladem. Spěšně si natáhla rukavice a vykročila směrem k lesu.
Začalo se už stmívat a tak byla vděčná, že si s sebou vzala Tessii. Usmála se, otevřela batoh a hodila jí sušenku. Kráčela směrem k hřebenu, který jí ukázal bratr a o kterém mluvil naposledy. Byla si jistá, že se vydal právě tam. Ohlížela se, jestli nenajde nějaké známky, že by tudy šel bratr, nebo maminka. Nic. Magie se začalo zmocňovat zoufalství. Za hodinu se bude muset vrátit k domovu. Sice má baterku, ale tuto zimu stále sněží a všechno se zdá stejné. Příliš snadno by se mohla ztratit. Podívá se směrem odkud přišla a ozve se strašlivý zvuk. Je to tu, les ožívá.