Nová doba

19. prosince 2013 v 20:04 | Roto |  Moje výtvory
"Tady. 21603 bude vaší novou spolubydlící." řekl a postrčil mě do cely, menší než krabice od bot.
"Já sem nepatřím! To celé je nějaký velký omyl!" zaprotestuju.
"Kdybych dostal dolar pokaždé, když tohle uslyším, měl bych už dvě vily na Havaji." zavrčel a zavřel za sebou dveře. No to se mi snad zdá. Copak vypadám, že patřím sem, mezi blázny, psychopaty, zabijáky, zloděje a jiné pochybné existence?
"Ahoj, já jsem 21603. Jmenuju se Mishel, ale doma mi říkají Misha. A kdo jsi ty?" zeptala se hromada oblečení na podlaze. Narozdíl ode mě vypadá, že sem skutečně patří. Má vytahané a pomačkané oblečení, okousané nehty, mastné vlasy a ušmudlaný obličej.
"Já jsem 27168." Odpovím stručně.
"27168, 27168, 27168. Mě osobně se lépe pamatují jména, než čísla. Máš nějaké jméno?"
"Ano."
"A řekneš mi ho?" zeptá se dychtivě.
"Ne." odseknu a otočím se na druhou stranu. Nehodlám se tu vybavovat s nějakou zlodějkou. Na druhou stranu, co když je nějaký psychopat? Být zamčená v jedné cele s psychopatem. Co když mě třeba udusí ve spánku?
"Nejsi doufám psychouš, že ne?" zeptám se.
"My dáváme přednost psychicky labilní. Měla bys ho používat taky, jestli se chceš dožít konce týdne. Ale ne, nejsem psychouš." Ulevilo se mi. Ale ne na dlouho.
"Tak co teda jsi? Nájemný zabiják? Zloděj? Vrah? Sběratel plyšových poníků?" Můj zájem ji rozesmál. V hlavě jsem se vrátila zpět k teorii s psychopatem.
"Takže ty mi nic neřekneš a já se ti mám svěřovat?" zeptá se. Musím uznat, že ani mě to nepřipadá moc fér.
"Jsem Elisabeth, ale říkají mi Lisa."
"To je pěkné jméno. Měla jsem kočku jménem Lisa." řekne a ponoří se do myšlenek, pravděpodobně na její kočku.
Co jsem to proboha udělala? ptám se sama sebe.

Silnice byly extrémně kluzké a rádio veselé písně, které byly kdysi známi jako koledy. Trochu mi vadilo, že je jich tak omezený počet. Kdysi jich bývalo několik druhů v mnoha jazicích. Ostatní už časem zanikli. Všichni jsme se domluvili, že není nutné vyvolávat války, že jsme v podstatě všichni stejní a tak vznikl jeden univerzální jazyk.
Bylo přísně zakázáno tvořit, vzdělávat se, mluvit, nebo psát ve starých jazycích, protože to je to, co nás rozděluje. Všechna hudba, obrazy, sochy, básně a vůbec všechno bylo zničeno, abychom mohly začít znovu. Kdokoliv byl přistižen při porušování tohoto zákona byl označen za zrádce Nové doby a následně popraven.
Mnoho lidí se bouřilo, ale tento zákon se nakonec prosadil a už se nenašel nikdo, kdo by s Novou dobou nesouhlasil. Možná jenom byli sticha, možná už zemřeli, to nikdo přesně neví, ale jakmile někdo z vaší rodiny zákon porušil, dávali si na vás pozor. Všichni vás sledovali a když se něco stratilo, třeba kobliha, všichni ukazovali na vás.
Lidé kdysi zpívali koledy na Vánoce, ale ty nás také rozdělovali. Někdo zdobil stromek, pekl cukroví a rozkrajoval jablíčka, jiní zase zapalovali svíčky, nebo je neslavili vůbec. a tak 24. prosince slavíme Narozeniny. Ikdyž jste se narodili v červnu, nebo třeba v květnu, měli jste v rodném listu napsané, že jste se narodili 24. prosince. A sváteky? Ty byli rušeny úplně, protože nebyly potřeba a zbytečně nás rozdělovaly.
Mě to moc nevadilo, protože jsem v tomhle světě vyrostla, ale moje babička z toho byla zdrcená. Milovala různé zvyky, a jazyky a jídla. Teď jíme všichni stejnou kašovitou hmotu.
Přidala jsem topení. Rodiče mi dali k Narozeninám auto. Stejné, jako mají všichni lidé na Zemi. Podle Zákonodárců je to další věc, která by nás mohla rozdělit. Taková blbost. Akorát vám trvá hodně dlouho najít vlastní auto.
Náhle jsem ztratila nad svým autem kontrolu. Auto se začalo nejprve točit v kruhu a pak se ozvak tupý náraz a křik.Všude byl kouř a moje taška byla vysypaná. Rozepla jsem si pás a snažila se dostat z auta. Zatlačila jsem na promáčknuté dveře, ale nic se nestalo. Zatlačila jsem asi dvakrát vší silou, než se mi podařilo ty hloupé dveře otevřít. Vysoukala jsem se z auta a uviděla jsem postavu ležící na silnici. Rozběhla jsem se k ní. Byla to malá holčička, mohla mít tak osm let. Krvácela. Já ji přejela. Rozhlédla jsem se kolem a hledala pomoc. Nebyl tam nikdo. Ještě, že naše auto sama o sobě vysílají signál, že došlo k havárii. Sanitka do pěti minut.
" Jak se jmenuješ?" Vzala jsem malou holčičku za ruku.
"Já jsem Chloey. Kde je maminka? Au! To bolí. Prosím, přiveď mi sem maminku." Dočí se mi nahrnuly slzy.
"Je mi to tolik líto. Nechtěla jsem. Proč jsi tu byla?" zeptala jsem se se slzami v očích.
"Hledala jsem maminku. Šla s bráškou nakoupit, měla jsem jim jít naproti."
"Bude to dobré Chloey. Přivedu ti maminku." uslyšela jsem zvuk sanitiky. "Bude to v pořádku." ujistila jsem ji.
Stiskla jsem jí ruku a ona můj stisk opětovala. Držela jsem její ruku i potom, co její stisk ochabl.

V nemocnici mi svýtili do očí. Otravná sestřička mi vysvětlovala, že je to kvůli tomu, že bych mohla mít otřes mozku. Pořád pobýhala kolem a ptala se, jestli něco nepotřebuju.
"Ne! Můžete mi už sakra říct, jestli je ta holka v pořádku?! Prosím!" křičela jsem. Ta ženská mě už vážně rozčilovala.
"Jaká holka?" Chtěla vědět.
"Přece ta, kterou jsem srazila-"
"Ale drahoušku, k nám žádnou jinou dívku nepřivezli." trvá na svém ta sestřička.
"Tak to musí být ještě tam! Prosím jeďte tam! Je mi to tak líto! Já jsem nechtěla! Nechtěla jsem ji srazit! Řekně jí to! Ona tam určitě musí ještě být!"
"To bude dobré. Asi jste utrpěla nějaký šok. Nebojte, my se o to postaráme." slíbila, ale neudělala nic.

"Co jsi provedla, že tě poslali sem?" Misha zanechala kočku ve svých myšlenkách a zase se mi věnuje.
"Je to omyl, já tu nemám být. Až mě pustí, tak si to někdo odskáče!" slibuju.
"A jsi si tím jistá?" zeptá se a má zvláštní výraz, který nechápu.

"Jak to myslíte, že jste ji nevzali do sanitky? Proč?" Nechápala jsem to. Takže Chloey umřela jenom kvůli nim.
"Jistě to chápete. Byla jste naše priorita a pro ni sanitka ještě nepřijela..."
"Tak proč jste ji nedali do stejné sanitky jako mě?!" Měla jsem pocit, jako bych mluvila s opicemi.
"Blázníte? Víte, kdo je její rodina? Jsou s nimi jen problémy. Jsou to zastánci Staré doby. Odmítají všechno z naší doby. Je dobře, že jich je o jednoho míň." Koukala jsem na toho idiota. Jak tohle může říct?
"A jejich adresu mi říct můžete? Nebo to je taky ze Starý doby?" Zavrčela jsem podrážděně.
"A k čemu by vám to bylo?" Chtěl vědět. Hrozná vtěrka.
"Chtěla bych jim alespoň poslat květiny." Řekla jsem nevinně.
"Dobře, tady to je." Vzal papír načmáral na něj nějakou adresu a podal mi ho.
"Děkuju." řekla jsem co nejsladčím hlasem a vzala si tu adresu. Mrkla jsem na jmenovku, kterou měl připevněnou na hrudi. Hmm, Joe. Jen počkej, já se ti jednoho krásného dne pomstím.

Přijela jsem ke krásnému domu. Byl porostlí šrříkem a všude byla velká okna. Nebyl netřený šedou barvou jako každý dům. Byl natřený na modrou barvu. A kolem domu byly květiny. Spousta květin.
Zazvonila jsem a otevřela mi světlo vlasá žena. Její obličej si pamatuji jen mlhavě, ale i dnes vím, že po celém měla rozmazanou řasenku a hodně brečela. Povídala jsem si s ní a koukala na jejich rodinné fotky. A nakonec mě pozvala na pochod na ustění památky Chloey. Věděla jsem, že ve skutečnosti to byl protest vůči Nové době. Aby všichni pochopili, že neneseme vinu svých příbuzných a že nechali bezdůvodně zemřít holčičku. Věděla jsem, že bych měla říct ne. Kvůli své rodině. Kvůli své budoucnosti. Ale neřekla jsem to. Řekla jsem to, co mě dostalo do téhle bezvýchodné situace.
"Musí se naučit zaplatit za svoje chyby."

"Pořád to chceš vědět?" Misha vzdala své amaterské předstírání spánku, vstala a sedla si ke mně.
"Co si teda udělala?" Málem začala nadskakovat nedočkavostí.
"Vzala jsem odpovědnost za své chyby." řekla jsem pouze. Bylo jasné, že to nechápe. Jak by mohla. Udělala jsem pro tu rodinu, alespoň to. Myslím, že by se dalo říct, že jsem splatila svůj dluh.
"27168, váš pobyt tu končí. Gratuluji, máte jednočlenoujízdenku na popraviště." Ani jsem si nevšimla, že vešl. Joe. Pořád neví, že se své pomsty nevzdávám. Usmála jsem se. Natáhla jsem nohu a kopla ho do holenní kosti. Když to musí skončit, tak ať to aspoň skončí po mém. Nedovolím jim, aby měli pocit, že vyhráli.
"Ahoj Misho, hodně štěstí." řekla jsem a prošla jsem dveřmi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama