Ledová past

22. února 2014 v 17:33 | Roto |  Moje výtvory
Tohle téma už jsem měla delší dobu rozpracované a nevěděla jsem, jak ho dokončit. Přesto doufám, že se vám bude líbit! Usmívající se

Všude je tma. Chci se dotknout světla nad sebou, ale nejde to. Je moc daleko, moc vysoko. Chlad mi prosakuje až do morku kostí. Když otevřu ústa, abych zakřičela hrůzou, začnou se mi plnit plíce vodou. Snažím se rozbít studené sklo nad sebou. Nehty škrábu o hladký povrch. Je mi strašná zima, dochází mi vzduch. Jsem tu s někým? Jsem tu sama? Kdybych tu s někým byla, přece by mi pomohli. Proč bych sem ale chodila sama? Nedokážu myslet a zároveň se mi v hlavě míjí tisíce myšlenek. Myslím na veselý vzkaz, který jsem nechala rodičům na stole. Když ho viděli, určetě byli šťastní, že jsem si nakonec našla přátele. Budou vyděšení, když nepříjdu domů? Za jak dlouho mě asi najdou? Najdou mě vůbec? Kde jsou mí přátelé, kteří mi měli přiběhnout na pomoc? Kde?


Kopu nohama kolem sebe. Chybí mi vzduch. Znovu zaškrábu nehty o led. Je jasné, že když se mi to nepovedlo před chvílí, nepovede se mi to ani teď.
Myslím na svého Rolničku, mého kocoura. Mám ho jenom rok, ale moc by mi chyběl, kdyby se mu něco stalo. Budu mu chybět taky? A co moji přátelé z mé poslední školy? Jak dlouho budou smutní? Za jak dlouho na mě zapomenou? Jak dlouho jim bude trvat, než se přes to přenesou?
Z nedostatku kyslíku mě pálí plíce. Snažím se rozbít studené sklo nad sebou. Snažím se rozbít studené sklo kolem sebe. Kolem sebe?
Něco je špatně.
Náhle zahlédnu fialové tečky, které se ke mě přibližují. Nebo se přibližuji já k nim? Cítím, jak mě k sobě volají. Natahují ke mě svoje ruce. Svoje drápy. Drápy? Kde vzala fialová světla drápy?
Musím...
...Vzduch...
Někde tu musí být díra, kterou jsem sem spadla. Jen kdybych věděla...
Fialová světla se přibližijí. Co jsou zač?
Díra! Díra! Díra, díra, díra!
Našla jsem ji! Lačně se natahuji po díře. Myslím, že jsem nikdy nic krásnějšího neviděla. Vynuřuji se nad hladinu a lapám po vzduchu. Ostře mě pálí v plicích. Není ho dost. Na celém světě ho pro mě není dost. Rukama se chytím za okraje díry a vytahuji se na povrch. Mám vyhráno! Rozlížím se kolem. Běží ke mě vyděšená postava. Chtěla bych se umát, ale místo toho vykašlávám vodu, co jsem vdechla. Postava ke mě stále běží a chce mi pomoct. Bude si muset pospíšit, povch mi pomalu, ale jistě podkluzuje pod rukama. Nemám dost síly. Těžké, vodou nasáklé oblečení mě stahuje ke dnu.
A pak to ucítím. Něco se mi omotává kolem kotníku a stahuje mě to dolů. Tam já nechci! Už nikdy snažím se proti té síle bojovat, ale marně. Za chvíly už zase polykám vodu, chci se dostat ke světlu a kopu kolem sebe ze všech sil. Slyším tlumené výkřiky nad hladinou. Marně si uvědomuji, že někdo tam venku křičí moje jméno.
Podívám se dolů, abych viděla, co mě vězní. Kolem mě je samá tma a zlověstná fialová světýlka. To ta světýlka mě drží pod hladinou, stahují mě ke dnu. Nesnáším fialovou. Vší silou kolem sebe kopu a snažím se je odehnat. Vzhlédnu a uvidím, jak se ke mě natahuje ruka. Ta osoba se mě snaží zachránit. Natáhnu ruce a plavu nahoru.
Škub!
Fialová světýlka si té ruky taky všimly a ikdyž došly ke stejnému závěru, jako já, mají opačný názor. Pak se ruka odtáhne. Proč? Jenom takový kousek od svobody. Kdybych mohla, tak tu osobu pořádně nakopala. Já tu umírám!
Skolním se a začnu zuřivě škrábat do fialových světel. Voda kolem se začne zbarvovat do žlutého odstínu. Žlutá?
Něco mě sevře kolem pasu a začne tahat nahoru. Tak se leknu, že se pokusím vykřiknout a příjdu tak o drahucené molekuly vzduchu. Proč mě jedny světla tahají nahoru a druhé dolů? To mě chtějí roztrhnout?
Zrovna se chystám zaútočit na druhé fialové světla co mě drží kolem pasu, ale zústanu ohromeně zírat na můj pas. To je ruka?! Osoba se vrátila, aby mě zachránila?
Vidím, jak se fialové světýlka odpoutávají od mých kotníku a míří pryč. Osoba vyhrála a vytahuje mě na hladinu. Vykašlávám vodu a snažím se dostat co nejvíc vzduchu do plic. Do zad mě mlátí ruka.
"Jsi v pořádku?" Ptá se hlas. Nemůžu najít svůj hlas. Nemůžu si dovolit strácet drahocenný čas mluvením. Drahocenný čas, během kterého bych mohla dýchat. Proto jen třepu hlavou na znamení souhlasu.
"Mockrát...ti děkuju... ty světla..." chci to všechno vysvětlit.
"Jaký světla?" ptá se. "Žádný světla tam nebyly."
To mi nedává smysl. Copak neviděl tu věc, co se mi omotávala kolem kotníku? Ty světla, co se mě snažila zabít? Vždiť tam budu mít modřiny aspoň čtrnáct dní.
"Ale byly...držely mě pod vodou!" Tohle mě irituje! Je mi zima. Jeho ruka mě prodce vytáhla na nohy a já hleděla do rozzuřených očí.
"Propadla jsi ledem. Nemohla ses dostat nahoru. Tečka! Nic tam nebylo, rozumíš?! Žádný strašidelný, fialový světla tam nebyly! Věř mi."
Zamračeně jsem na něj civím. Nevzpomínám si, že bych řekla něco o tom, že jsou fialový.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Měli byste zájem o povídku, ve které byste hlasovali o jejím konci?

Ano 92.9% (13)
Ne 7.1% (1)
Je mi to jedno, nezůčastním se. 0% (0)

Komentáře

1 kbkas kbkas | E-mail | Web | 22. února 2014 v 18:59 | Reagovat

Ja to mám tak na mojom blogu, kde niekto rozhoduje o pokračovaní .. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama